Lyriel se procházela po Nebeské svatyni, kde zářivé světlo andělských plamenů ozařovalo její jemné roucho. Její oděv, vyrobený z průsvitné látky, zářil tlumeným zlatým světlem a odrážel její božský původ. Dlouhé vlasy měla volně spletené do copu, který byl protkán zlatými vlákny, jež zářila stejně jemně jako její roucho. Na krku jí visel amulet s vyobrazením svaté lilie, symbol věčného závazku chránit nebeský řád.
Bylo to už několik let od doby, kdy se z obyčejného anděla stala archandělka Lyriel, a od doby, kdy bojovala po boku svých bratrů v Pandemonium. Za odvahu a hrdinské činy byla povýšena svým milovaným otcem Elorem, stejně jako její věrný druh Seraphel. Přestože jí byla udělena tato pocta, už celé roky svého otce neviděla ani neslyšela, což jí připadalo podivné a znepokojující.
Každý den přicházela do svatyně, doufajíc, že se jí podaří navázat spojení s Elorem. Avšak její snahy byly stále marné, což ji naplňovalo neklidem a pochybnostmi. Nakonec se rozhodla, že musí vyhledat Seraphela a společně zjistit, proč se jejich otcem nikomu neukazuje ani neozývá. Možná, že jeho pomoc by mohla být klíčem k odhalení této záhady. Lyriel byla rozhodnutá najít Seraphela, ačkoli netušila, kde přesně by mohl být. Stejně jako její otec, i on se v posledních letech ztratil z jejího života, jakoby se po něm slehla zem. Jen zřídkakdy o něm slyšela od jiných andělů nebo archandělů, a to vždy v souvislosti s tím, že řídí vojenské záležitosti nebe. Tato informace jí poskytla alespoň malé vodítko, kde by ho mohla hledat. Lyriel věděla, že pokud někdo bude mít odpovědi na její otázky, pak to bude právě Seraphel. Bez váhání se tedy rozhodla vyrazit za ním. Byla si vědoma, že jejich pouto je silné, a že Seraphel, navzdory svým povinnostem a odpovědnosti, by pro ni udělal vše, co je v jeho moci. Proto si zvolila méně formální přístup – bez zbroje a zbraně, aby mu ukázala, že přichází jako jeho sestra, a ne jako válečník. Cesta ji zavedla k branám Nebeské pevnosti, masivního komplexu, kde byli shromažďováni a cvičeni andělé, kteří tvořili vojenskou strukturu nebes. Dvě majestátní postavy strážných andělů, oblečených v blyštivém brnění a vyzbrojených dlouhými kopími, stály neochvějně před vstupem. Jakmile Lyriel dorazila, oba strážní andělé si ji okamžitě všimli a zkřížili svá kopí, čímž zablokovali její přístup.
„Je mi líto, archandělko Lyriel, ale sem nemáte přístup," odpověděl menší anděl ve zlaté zbroji s vážným výrazem. Jeho zbroj, s dokonale vyleštěným povrchem, odrážela světlo v záblescích, které připomínaly odlesky slunce na hladině moře. Jeho přilba byla zdobená jemnými rytinami, které podtrhovaly jeho vojenský postoj, ale jeho oči, i když skryté ve stínu, prozrazovaly jistou nejistotu. Nad ním se rozprostírala bělostná křídla, která lehce třepotala, jako by v sobě nesla veškerou tíhu povinnosti.
Lyriel se zarazila a zamračila. Nechápala, co tím strážný myslel. Vždyť ona byla archandělka – měla právo jít kamkoli v nebi. „Promiňte? Víte vůbec, kdo jsem?" zvýšila hlas, přičemž její oči se zapíchly do obou andělů před ní.
Druhý anděl, jenž stál po boku svého kolegy, byl vyšší a robustnější. Jeho brnění bylo rovněž zlaté, ale na rozdíl od prvního anděla neslo viditelné stopy mnoha bitev. Lehké škrábance a oděrky svědčily o jeho zkušenostech a oddanosti službě. Na jeho helmě se vyjímal znak nebeské stráže, symbol jeho loajality. I jeho křídla byla mohutnější, s perutěmi zlatavého odstínu, jež mu dodávala impozantní vzhled.
Ano, má paní, víme přesně, kdo jste," odpověděl strážný s nepatrným chvěním v hlase. „Ale na příkaz archanděla Seraphela sem nikdo nesmí vstoupit. Ani vy ne," dodal, hlas mu zněl vážně, avšak s nádechem strachu, že si dovoluje odporovat archandělce. Lyriel cítila, jak se v ní rozlévá hněv, ale podařilo se jí ho udržet na uzdě. Její vlastní vzhled v tu chvíli kontrastoval s jejich válečnickou přítomností – neměla na sobě těžké brnění, ale lehký, bílý oděv ozdobený zlatými ornamenty, symbol jejího postavení a moci. Její dlouhé zrzavé vlasy splývaly po zádech, volně se mísily s jejím zářivým pláštěm, a světlo, které ji obklopovalo, bylo jemné, ale stále nápadné, jako aura míru a síly zároveň. „Dobrá tedy, pánové," řekla s chladnou rozhodností. „Ale můžete jeden z vás archandělovi Seraphelovi vyřídit, že s ním chce mluvit archandělka Lyriel? Je to velmi důležité," zdůraznila poslední slovo, aby svým slovům dodala váhu.
Jeden z andělů, ten menší, přikývl a beze slova se obrátil ke dveřím. Trvalo dlouhé minuty, než se vrátil, a mezitím Lyrielina trpělivost klesala na tenký led. Konečně, když se vrátil, jeho slova zněla jako úleva: „Můžete vstoupit, archandělko Lyriel."
