Lyriel se pomalu probírala, tělem jí projížděla tupá, neodbytná bolest, která se soustředila kolem hrudníku. Rukou se dotkla rány, kterou jí způsobil Seraphelův meč, a z jejího těla se ozvala trpká vzpomínka na boj. Zmatečné obrazy jí prolétávaly myslí – střety s andělskými bratry, temná silueta Seraphela, jeho černý meč, jak se noří do jejího těla, a ten děsivý pohled v jeho očích... pohled plný nenávisti a zmaru. Cítila, jak se mu pomalu ztrácí, jak se vzdaloval všemu, čím kdy byl. Ale to, co se stalo potom, bylo mlhavé. Jen matné střípky vědomí – neznámé hlasy, jakési obřady léčení, a Seraphelův hlas, který se několikrát ptal, zda se k němu přidá. Vždy odpověděla ne, i když byla na pokraji blouznění. Nevěřila, že by dokázala změnit svůj názor, ani kdyby byla při plném vědomí.
Teď byla sama. Pomalu se rozhlédla kolem sebe. Celu naplňovala těžká, ledová tíseň. Malá místnost byla holá, s kamennými zdmi, které působily chladně a nepřístupně. Jediným vybavením byla železná postel, na kterou sotva dokázala ulehnout. Byl to prostor určený pro ta nejtemnější stvoření, ne pro archandělku. Myšlenka, že ji její vlastní bratr zavřel na místo, kde kdysi uvěznili démony a padlé anděly, ji znovu zasáhla jako chladná pěst. S tichým zasténáním se postavila. Každý pohyb ji bolel, svaly byly ochablé a ztuhlé. Přistoupila k mřížím, které stály mezi ní a svobodou. Cítila z nich pulsující magii, jakoby každá tyč vyzařovala neviditelnou, ale nepřekonatelnou bariéru. Byla zcela bezmocná, jakoby byla odříznutá od veškeré své síly. Zoufalý pocit se plazil její myslí – věděla, že nemá nejmenší šanci dostat se odsud.
Znovu si sedla, tentokrát pomalu a opatrně, jako kdyby chtěla oddálit nevyhnutelné. Zkoušela meditovat, ponořit se do svého nitra, spojit se se svým otcem, Elorem, doufajíc, že jí ukáže cestu. Ale ticho kolem ní bylo téměř nesnesitelné. Její mysl, která dříve zářila božským světlem, teď tonula v temnotě. Každý pokus dosáhnout na něco božského se setkal s prázdnotou. Cítila se osamělá, odloučená od všeho, co znala, a dokonce i její víra byla nyní otřesena. Naděje, která v ní kdysi planula jako maják, teď bledla jako zapadající slunce. Vzpomínka na Seraphelův úsměv, jaký míval v minulosti, se mísila s obrazem jeho zčernalé zbroje a nenávistného pohledu. Ztratila ho? Ztratila vše, v co věřila? Myšlenka na otce, který jí nedával žádné znamení, jí přinášela jen další tíhu.
„Proč... mě opustil?" zašeptala do ticha, hlasem sotva slyšitelným. Nevěděla, jestli mluvila o svém otci, nebo o Seraphelovi. Nevěděla, zda bude vůbec někdy z tohoto vězení schopná uniknout – nejen fyzicky, ale i duševně.
Celou prostoupil chlad.
Naštvaně udeřila pěstí do kamenné stěny cely, až se po povrchu rozběhly drobné praskliny a její klouby začaly krvácet. Bolest ji neodradila, naopak – přestala se ovládat. S křikem znovu a znovu bušila do stěny, aniž by přemýšlela o tom, že si ubližuje. Každý další úder jen rozšiřoval rudou skvrnu, která se rozlévala po kamenech, ale stěny zůstávaly pevné. Nakonec, vyčerpaná a zlomená, padla na kolena. Klouby, rozbité a zakrvácené, nechala volně spočívat na zemi, zatímco jí po tvářích začaly stékat slzy. Pod jejími třesoucími se rukama se na kamenné podlaze začala pomalu tvořit malá kaluž. Kapky krve z jejích rozbitých kloubů se mísily se slzami, které tiše stékaly po její tváři a dopadaly na zem, jako by se bolest těla a duše spojila v jedno. Každý dopad byl tichým svědectvím jejího utrpení, zatímco rudé pramínky krve splývaly se slanou vodou v tmavou skvrnu, která se pomalu rozšiřovala, jako kdyby jí pohlcovala její vlastní beznaděj.
Se zmučeným pohledem sledovala své zraněné ruce, neschopná pochopit, jak se vše mohlo tak rychle zhroutit. Její mysl se vrátila k Seraphelovi, k tomu, co se z něj stalo. Kdy přesně ztratil svou andělskou podstatu? Kdy ho naplnil hněv a nenávist? Přemítala o těch chvílích, kdy bojovali bok po boku, kdy byli spojeni stejnou vírou, stejným posláním. Potom jí to došlo. Malachiel. Ten dlouhý, vyčerpávající boj, kdy museli čelit temnému nepříteli, který s nimi manipuloval. Tehdy do Seraphelovy mysli musela vstoupit pochybnost a strach. Ale nemohlo to být jen tím jedním okamžikem. Musel už v sobě nést semínka nejistoty, skrytá hluboko uvnitř. Co když celou dobu bojoval s něčím, co nikdy neodhalil, ani jí, své vlastní sestře? Ale teď... teď bylo pozdě. Nebo snad ne?
Lyriel se zachvěla při myšlence, zda je Seraphel vůbec ještě zachránitelný. Může být vůbec vykoupen? Jak ho zastavit? Jak varovat ostatní? Tvář se jí zkřivila zoufalstvím, ale pak, hluboko uvnitř, se v ní probudilo něco jiného – nával bojechtivosti a síly, která ji definovala. Její srdce opět vzplálo. Ne, ještě nebylo všechno ztraceno.
Zhluboka se nadechla, otřela si krev a slzy. Možná byla v pasti, ale byla pořád naživu. A dokud bude dýchat, najde způsob, jak bojovat dál.
