Dvakrát zamilovaná

2. Kapitola

Bylo už pozdní odpoledne a já si vychutnávala lahodnou chuť meruňkové bublaniny na zastřešené terase mého nového domova. Výhled do krajiny plné zeleně dopřával moji duši aspoň chvíli naprostého klidu. Slunce bylo vysoko, příjemně hřálo a nebe bylo azurové bez jediného mráčku. Po nenáročné cestě, kterou jsem si udělala náročnou, hlavně teda psychicky mi tenhle odpočinek udělal dobře. Na trapný teatrální výstup z autobusu budu ještě dlouhou s nelibou vzpomínat. Tyhle trapné chvilky se mi s pravidelností přehrávají za víčky pokaždé, když se snažím usnout, a že jich je. Střádám si tyhle vzpomínky už od školky a vkládám do pomyslného šuplíku v mojí hlavě. Když se mi na nějaký trapný moment mého života podaří zapomenout členové mojí rodiny mi ho s radostí připomenou na každé rodinné oslavě. Nikdy jsem nebyla dítě štěstěny spíše dítě královny trapáren.

„Zlatíčko dáš si ještě kousek?"

Z mého osobního psychologického rozboru života mě vytrhne babiččin hlas. Stojí přede mnou opřená o zahradní křesílko, v levé ruce přidržuje károvanou utěrku ušmudlanou od drobenky a s úsměvem na tváři pozoruje, jak se cpu dalším kouskem kynutého skvostu a čeká na mou odpověď.

„Ne babi, jestli se takhle budu cpát bude ze mě koule, už teď nejsem žádná modelka." S povzdechem se podívám na své přecpané břicho.

„Karolínko, žena má být krev a mlíko, a ne jako lunt. Podívej se na babičku, jaká je krásně zakulacená." Mrkne na ni, dá ji pusu na tvář a jemně plácne po zadku. Babička se na dědu falešně zamračí, následně se usměje a pusu mu oplatí. „Bedřichu, ty starej kozle!" Odvětí mu. Děda jenom mávne rukou a směje se dál. No jo babička ta byla vždy zavalitá, jinak ji neznám ani z fotek ne. Postavu jsem zdědila po ní. Velké boky, teda jak říká babička madla lásky, vypouklé bříško, zadek jako z rosolu a velká stehna nejsou objektem klučičích představ. To už vím dávno, ve škole mi to kluci dávají jasně najevo, jediné mé štěstí je, že je potkávám pouze o přestávkách na chodbě. Ve třídě nemáme žádné kluky, no ono se není co divit málo který kluk chce studovat nutriční terapii. Ostatně kvůli mé váze jsem si tento obor vybrala, předpokládala jsem úbytek váhy na základě mých nově nabitých znalostí ze školy. Znalosti sice mám, ale pevnou vůli ne.

„Jo, krev a mlíko dědo, to možná za vás stačilo. Dnes je jiná doba a pokud nebudu mít mezeru mezi stehny a ploché břicho nikdo o mě ani nezakopne."

„Nemluv hlouposti, doba je pořád stejná jenom lidé neví, co od dobroty dělat. Jsi krásná mladá holka to se ještě za tebou kluci nalítají. Tvoje máma měla úplně stejné starosti."

No máma určitě. Svoji štíhlou postavu si udržuje celé roky. Pravidelně chodí na jógu a spinning a za poslední roky nepřibrala ani gram. Kéž bych tak byla po ní. Povzdechnu si nad posledním kouskem buchty. Klid v mé hlavě ustoupil a vrátily se zpátky starosti, jak to všechno zvládnu. Potřebovala bych nějakou Lídinu spirálu klidu nebo tak něco. Sice na to její čarování nevěřím, ale možná by to fungovalo jako placebo.

„Máš nějaké plány na léto?" Ptá se děda, aby záměrně změnil téma hovoru.

„Vlastním tři letenky, jednu na Krétu druhou do Dubaje a třetí na Karibik. Jenom nevím, kam poletím dřív. Odpovídám s jasným sarkastickým podtónem. Chtěla bych ti pomáhat v kiosku, teda jestli můžu." Říkám už s poněkud vážnější tváří a pokornějším hlasem.

„S takovou šikovnou pomocnicí budu mít tržby jedna radost. Ptala se na tebe Valerie, když byla předevčírem svojí babičce nakoupit."

„Jsem s ní v kontaktu, sice méně než kdysi, ale určitě se sejdeme."