Because of you [CZ]

34.

CHARLES

I přesto, jak pozdě jsme šli včera s Leontine spát, jsem byl vzhůru už před půl sedmou a za boha jsem nemohl znovu zabrat. Pozoroval jsem její klidně spící tělo dobrých 30 minut. Ležela schoulená na boku, vlasy neposedně všude možně rozházené, přes obličej, na polštáře.. neskutečně ji to slušelo. Byla roztomilá. Pořád se mi v hlavě přehrává ta scéna ze včera. Ty slova, co mi řekla.. nebyla nadšená, že jsem se večer vytratil za Gabrielem.

Měla strach, že se zliju jak doga a ublížím jí. Chápal jsem jí, ale kdyby mi tohle řekla už odpoledne, nikam bych nešel. A nebo bych ji dostatečně ujistil, že se žádná z jejich traumatických představ nesplní a že bude všechno v pořádku. Stejně tak bych učinil to samé u dětí.

Jenom ta představa, že moje zlatíčka usínaly s tím, že až se vrátím tak se možná v noci něco stane, mě vytáčí. Nechtěl jsem je do takové situace postavit. Nechtěl jsem jim navodit pocit strachu.

Jenže, to je pořád nějaké kdyby... začínám si uvědomovat, že ty důležité věci se mnou sama od sebe prostě probírat nebude. Ona bude radši v tichosti trpět. A to je samozřejmě špatně, jenže mě nenapadá jediný způsob, jakým bych ji mohl dokopat k tomu, aby se přestala bát. Ne vždy poznám, že se něco děje.

Opatrně tak, abych ji nevzbudil jsem se vykotil z postele, oblékl se, upravil se v koupelně a vydal se hupsnout na gauč. Nakonec jsem potichu nakoukl do dětského pokoje, kde oba poklidně oddychovali. Rozhodl jsem se vyčistit si hlavu, a tak jsem se vydal běhat ven na čerstvý vzduch. U běhu se mi vždycky nejlíp nad vším přemýšlí a hlavně, když se chci válet u moře a jíst, musím i něco dělat.

Když jsem začal před Vánocemi přemýšlet, že bych je chtěl někam vzít, Kréta byla jasná volba. Mám odtud spoustu nejúžasnějších vzpomínek, naši nás sem vzali několikrát. Chtěl jsem, aby si to Aimée, Tobi i Lea užili tak jako já, aby z toho měli jen ty nejzábavnější vzpomínky.

Po hodince už jsem se s plnou taškou a kytkou v ruce vracel zpátky na pokoj. Pro mé neštěstí mě zastavilo pár lidí, co mě poznalo a chtěli si povídat. Doufal jsem, že děti i Leu odchytím když budou ještě spát a překvapím je, ale bohužel. Aimée s Tobim rozespale zívali zatímco seděli na posteli a listovali obrázkovou knížkou, co jsme tady koupili.

„Dobré ráno,“ usmál jsem se na ně.

„Dobré,“ odpověděla Aims pohotově, ale nebylo to ono. Nebyl to ten její veselý hlásek, kterým mě normálně ráno nebo kdykoliv jindy, když mě viděla, zdravila. Tobi na mě radši neřekl ani slovo. Povzdechl jsem si. Vypadá to, že Leontine
mi to včera večer malinko přikreslila. Pecka.. říkala, že měli jen trochu obavy, ale pokud bych to mohl říct, oni na mě byli přímo nasraní. Položil jsem igelitku i kytici a vydal se za nimi.

„Copak? Měli jste strach, že se v noci vrátím opilý a budu zlý?“ Zeptal jsem se opatrně, usmál jsem se na ně, abych jim dodal větší pocit bezpečí, ale neodpovídali mi. „No taaak, víte, že jsem vám slíbil, že vám ani mamince neublížím, hm?“

„Nikdy?“ Špitla Aims a já přikývl, když jsem natáhl ruku, abych ji pohladil po hlavě.

„Nikdy, princezno.“ Ruku jsem stáhl zpátky, když jsem si všiml, že má slzičky na krajíčku, což hnalo k pláči i mě. Nikdy jsem moc nebrečel, ale od doby co jsem je poznal se ze mě stává slaboch. „A neplakej, nebo budu taky,“ usmál jsem se a nakonec ji pohladil po líčku. Otočil jsem se na Tobiho. Chtěl jsem, potřeboval jsem vědět i jeho reakci, ta však nepřicházela.

„Ale on se taky vracíval pozdě a maminka pak plakala!“ Rozkřikl se a rozběhl se pryč. Na chvíli jsem se zarazil, tohle jsem od něj nečekal. Normálně býval tichý, sotva něco pípnul. Rychle jsem střelil pohledem po Aimée, která se na mě koukala soucitně? Empaticky? Kde se to v tak malém dítěti bere?

„Bude v pohodě, vyřeším to,“ mrkl jsem na ni a usmál se. Nechal jsem ji tam samotnou a radši odešel do koupelny. Tobiho jsem našel sedět na vaně, plakal, ale snažil se své bolestné slzy krotit. „Nejsem jako on,“ opřel jsem se o futra. Nebudu mu tady vykládat sladké řečičky, jen ať vidí, jaký doopravdy jsem. Za zarudlýma očima, červeným obličejem se na mě naštvaně podíval. Ruce jsem měl překřížené na hrudi a nehodlal jsem to vzdát. „Tobi nejsem jako on, jsem tvůj táta. Tebe, Aimée i maminku mám neskutečně rád a nemám za potřebí vám ubližovat. Nemusíš mít strach, ano? Něco jsem tobě a Aimée slíbil a to taky dodržím. Chápu, že jste si zažili nehezké věci, ale taky vím, že to můžu já napravit a můžeme být spolu šťastní, hm? Co ty na to?“ Co nejvíc jemně tak, aby to jeho mozek pochopil jsem na něj sypal jednu větu za druhou. Posadil jsem se vedle něj, jednu ruku mu přehodil přes ramena a přitáhl ho k sobě blíž. „Chci, abys věděl, že za mnou kdykoliv můžeš přijít a všechno mi říct, pokud budeš chtít. Když nebudeš chtít mluvit s mamkou, můžeš se mou, hm?“ drcl jsem ho jemně loktem. Vypadal, že to pochopil, a tak jsem se rozhodl, že ho tam nechám samotného, aby to plně zpracoval. „Tak jo, pak přijď, uděláme si něco dobrého na snídani, jo? A nebo zajdeme do nějaké restaurce.“ Vstal jsem a nechal jsem ho tam.

„Uděláme,“ odvětil a já se zastavil ve dveřích.

„Fajn,“ zněla má odpověď, než jsem se vytratil z koupelny pryč. Ve vedlejším pokoji už jsem viděl Leontine, která Aimée kontrolovala vlásky.

„Mám v hlavě broučky,“ culila se na mě.

„Já vím, já vím“ zasmál jsem se jí.

„Utíkej si za Tobim vyčistit zoubky, hm?“ Pobídl jsem ji a on se s nadšením rozběhla pryč. Lea se na mě nechápavě podívala a když jsem do ruk vzal kytku a podal ji jejím směrem, nechápala ještě víc. „Pro tebe,“ řekl jsem jen.

„Děkuju... za co?“ Ptala se okamžitě.

„Jen tak,“ pokrčil jsem rameny. „Nelíbí se ti?“ Zhorzil jsem se, když jsem viděl, jak už dobrou chvíli kouká na květy růží trochu moc smutně.

„Nikdy jsem nedostala kytku jen tak. Vždycky nějakou k narozkám nebo tak.“ Přiznala posmutněle.

„Tak si zvykej,“ ušklíbl jsem se.

„Děkuju, Charlie, fakt. Tobi je v pohodě?“ 

Charlie.

Srdce mi poskočilo a ona si určitě ani trochu neuvědomuje, jakou mi tím udělala radost. Řekla mi Charlie. Znamená to, že mě má radši?

„Jop je,“ odvětil jsem po chvíli, když jsem se vzpamatoval. „Jen jsme si to spolu vyříkali. Popravdě jsem myslel, že tam za mnou doletíš.“ vyřkl jsem popravdě a ona zakroutila hlavou.

„Původně jsem chtěla, ale pak jsem si řekla, že by to ničemu nepomohlo. Tobi si na tebe potřebuje zvyknout a já mu nemůžu pořád stát za zadkem. Věřím ti, v tomhle jo,“ řekla a mně to znělo upřímně. Zeširoka jsem se usmál nahraným nadšením. Udělalo mi radost, že mi řekla, že mi věří. Chtěl jsem ji odpovědět, ale to už se objevily děti.

„Tak kdo mi pomůže udělat snídani?“ Optal jsem se se zazubením a oni oba nadšeně zvedli ruce do vzduchu.

„Já!“

„Já!“ Volali jeden přes druhého a my se s Leontine oba nahlas rozesmáli.

ČAUVEC MŇAUVEC.

Jak se máme dneska?

To už je druhá část za den, to jsem vám to šikulka, viďte? (Dělám si srandu.. Nico.. měsíc nic nevyšlo a ty se chvástáš, že vydáš dvě části za jeden den.. ach bože..)

Hahahahah

Tak co říkáte na dnešní kapitolku? Myslíte, že si Tobi na Charlese zvykne a budou spolu mít lepší pouto?

Nico!