Převaděč

Dlouhými kroky umanutě rázoval kolem plotu z králičího pletiva. Vnímala jsem jeho pocity, jako kdyby byly moje vlastní. Pohyboval se rychle, sotva jsem mu stačila. Cítila jsem, jak stoupá jeho bezradnost a mění se v zoufalou umanutost.

Věděl, že se musí dostat na druhou stranu a začínal panikařit.
Přiblížila jsem se lesním šerem až k němu. Někde pod nohama jsem cítila měkké polštáře ze spadaného jehličí. Bylo to spíš, jako kdybych sama byla tím jehličím. Hřálo.

"Pojď, ukážu ti cestu."

Sotva se na mě podíval. Výhled na plot odkryl malou branku z neošetřených dřevěných latí. Sotva ji bylo vidět mezi šlahouny hustých plazivých rostlin, kryjícími plot, ale byla tam. Otevřela se letmým dotykem, tiše jako ve snu.

Uklidnil se. Vzal mě důvěřivě za ruku jako dítě. Šli jsme vedle sebe pěknou pohodlnou lesní cestou mezi zdravými smrky. Občas křupla větvička, jinak bylo ticho. Vzduch byl prosycen jemným oparem. Podvědomě jsem očekávala, že skrze stromy probleskne občas paprsek slunce, ale nic takového se nestalo. Světlo bylo tlumené a rovnoměrné.

Cesta nás dovedla k lesnímu hotýlku. Tmavá fasáda z kulatiny připomínala slovenské "koliby", styl horských restaurací a ubytovacích zařízení z minulého století.

Před hotelem byly sražené dlouhé dřevěné stoly a lavice, černé stářím nebo možná nátěrem proti vodě. U stolu seděla příjemná klidná společnost. Některé tváře jsem znala. Většina z nich zemřela už více než před rokem, ale někteří byli ještě úředně považováni za živé, i když jejich skutečná přítomnost v těle byla dávno sporná. Bývalí nepřátelé seděli bok po boku, vyprávěli si a tiše klepali o stůl skleněnými půllitry.

Půjdeme tě zapsat, otočila jsem se na svého společníka. Vešli jsme do hotýlku. Za recepčním pultem stála půvabná mladá dívka. Hřejivá laskavost, která z ní vyzařovala, okouzlila i mě. Postrčila jsem ho dopředu.

"To už zvládneš".

Recepční se na něj soustředěně podívala, jako kdyby na světě a v přilehlém vesmíru nebylo nic a nikdo jiný než on, a něco si odškrtla v knize před sebou. Usmála se tak čistě, jak to dokážou jen andělé a s nepopsatelnou vřelostí řekla:

"Honzíček Machatů! Už tu na vás čekáme. Pojďte, doprovodím vás nahoru."

Potichu jsem se vytratila.