Angel in the Hell

Krása.

Přesně před rokem, osmého října mě dostali do pekla.

Rodiče si po mém pokusu začali dělat velké starosti. Chodil jsem pravidelně k psychologovi a začal jsem brát různé psychotika.

Ale upřímně nic moc nepomáhalo, vždy když jsem šel mezi lidi tak jsem jí viděl. Vždy když jsem usínal tak jsem jí slyšel.

Občas jsem s ní mluvil ve snech. Ale jednoho dne všechno přestalo . Možná si myslíte že jsem byl rád ale mě to dohánělo k šílenství.

Každý večer jsem jí prosil ať semnou mluví nebo ať se mi zase ukáže. Ale nic, připadal jsem si zase sám, opět jsem se řezal do kůže jako prosbu o to aby semnou mluvila.

Rodiče si toho všimli že se můj stav o hodně zhoršil. Taky mě chtěli mít z krku protože jsem jim kazil jméno rodiny.

Zaharovi byly vždycky perfektní, přeci nemůžou mít syna který má psychické problémy a bere prášky . Černá ovce rodiny.

Cítil jsem se jako nepochopené dítě. Jediný kdo mě chápal byla ona....

Flashback

"Nikolasi dělej ať to stihneš " řval na mě Lucas přes dveře zatímco já jsem si upravil motýlka a zapl jsem poslední knoflík u košile.

Lucas vtrhl do pokoje a už lehce naštvaně mě kára "Prosím tě jsou to jen taneční nemusíš vypadat jak na předávání Oscara" protočil jsem očima.

"Budu čekat v autě "

"Dobře "

Sešel jsem schody dolů a nazul jsem se do bot . Vytáhl jsem telefon a vytočil jsem Valerii. Skoro hned mi to zvedla.

"Čau tak kde seš "?

"Neboj už jedu, jen se chci zeptat...no budeš semnou ve dvojici že jo "?

"No pokud nebude někdo lepší tak ano... dělám si srandu jasně že jo"

Zasmála se a já jsem se nad jejím smíchem také pousmál.

"Budu tam za pět minut, tak čau "

"Ahoj"

Zavěsila. Zabouchl jsem dveře od domu a šel jsem za bráchou do auta. Usmíval jsem se jako měsíček na hnoji.

Posadil jsem se na místo spolujezdce

"Co se tak směješ hm"?

Zasměje se Lucas a bouchl mě ze srandy do ramene .

"Nic"

Odpověděl jsem a otočil jsem hlavu směrem k okénku a pozoroval jsem déšť. Nemohl jsem se dočkat až s ní budu tančit...

Přijeli jsme před sál, všude stáli nervózní kluci v oblecích a nástrojený holky v šatech. Skoro každá měla tmavě modrý šaty, letošní barva tak zvaně . Mě to přišlo jako pitomost, řídit se trendem.

Bratr zaparkoval a já vyšel z auta .

"Jdu koupit lístek tak tu počkej ".

Lucas zmizel v davu a já se rozhodl najít Valerii. Hledal jsem ale nikde jsem ji nemohl najít. Nakonec jsem jí našel s partou sedět za divadlem u řeky.

"Ty vole vy jste mi dali zabrat, jste mi nemohli napsat "?

Zasměji se a sednu si k nim. Valerii se na mě usměje. Až teď si všimnu že má černé šaty až ke kotníkům, vlasy má rozpuštěné a lehce kudrnaté. Slušelo jí to .

"Sluší ti to"

Řekl jsem a usmál se.

"Děkuji tobě taky"

Celá parta najednou ztichla.

"Pane bože vy jste jak z nějakého  románu "

Pronese Thomas a zapalí si cigaretu. Thomas je můj nejlepší kamarád od první třídy. Jsme sousedi, jeho máma mě často hlídala když mojí rodiče nebyly doma, což bylo docela často.

Vedle Thomase seděl Dima. Známe přes Thomas protože spolu chodí na střední. Pak tu je Robin. Je to ségra Dimiho a zároveň nejlepší kamarádka Valerie.

"Lidi za deset minut to začíná tak jdem ne"

Prohlásí Dimi a Robin ho následuje.

"Thomasi dokuř to už a dělej "

Prohlásí Robin a típne mu cigaretu. Thomas stihne protočit očima a všichni se tak spolu vydáme ke vchodu.

"Jsou tady rodiče"?

Zeptá se mě Val .

"Ne nejsou jsou na služební cestě "

Povzdechnu si a dál se probíráme davem lidí až dojdeme do sálu.

"Tak jo jsi připravenej to rozjet ".

Zasměje se Valerie. Ani nedokážu popsat jak se mi líbí když se směje. Nejradši bych utekl s ní někam kde budeme sami.

"Až po tobě "

Uculím se a rozdělíme se na dvě řady. Na kluky a holky . Střelím očima na balkón, tam se tlačí rodiče aby viděli na své ratolesti. Jen moji tu nejsou...