Heart Beat (Zayn Malik)

2.- California, here I come

Když se domovní halou rození zvonění telefonu už po třetí, aniž by tomu někdo věnoval pozornost, Grace seskáče schody z patra a přiloží si sluchátko k uchu.
"Grace Wilde," oznámí suše.
"Gracie, miláčku."
A sakra, on nikdy nevolá často, ale když už, znamená to značné potíže.  Otráveně protočí očima, přestože ví, že on to nenávidí. A nebo právě proto.
"Ano, tati?" Zatváří se až přehnaně sladce, jak by to nejspíš udělala v jeho přítomnosti.
"Grace," vydechne táta do sluchátka, zřejmě někam spěchá,jako vždy, "sbal si okamžitě věci, večer přiletíš za mnou do LA, letenku máš v obýváku na stole." 
"Tati!!" Ví, že odporovat nemá smysl, ale nebyla by to Grace, kdyby se o nějaký způsob boje alespoň nepokusila. "Proč zase já? Víš,že jsem chtěla strávit léto doma." Začíná zvyšovat hlas, protože ví, že on se za chvíli vymluví na nějaké jednání a položí jí to. Zbabělec.
"Zlato, víš, že nemůžeš zůstat doma sama, když já jsem tady." 
"Je tu Carrie." Nevzdává to.
"No právě!! Carrie tě nemůže hlídat." 
"Nepotřebuji hlídání, je mi 20! Slovy - dvacet!!" Zopakuje drze. 
"Nech těch výmluv, víš jak to s tebou je," začíná to unavovat i jeho," mazej na to letiště, až dorazíš, vyzvednu tě!" Nečeká ani na její odpověď a zavěsí.
"Ty určitě..." Zasyčí brunetka na sluchátko, načež s ním zuřivě práskne na místo. Ví, že jí tam čekat nebude. Vždycky se naskytne něco důležitějšího, co je nutné vyřídit  a na takové prkotiny jako vyzvedávání bezvýznamných lidí, co jsou shodou okolností jeho dcerami, pan velkopodnikatel nemá čas. Dcera, popelář nebo prodavač z večerky.Pro něj je to všechno stejné. Nebude tam. 

Když se po deseti hodinách v letadle konečně dostane ven, udeří jí do tváře horký los angelský vzduch.  Protáhne si ztuhlé nohy a očima zvědavě proskenuje příletovou halu. Samozřejmě, že tatík na místě není. Pohrdavě si odfrkne a vydá se k východu.
Chytí si taxík, on by si tatínek taky mohl vzpomenou až příští týden, a do té doby na letišti tábořit rozhodně nebude.
Chvíli ještě zápasí s kufrem, jehož kolečka se odmítají pohnout požadovaným směrem, když na svém těle ucítí upřený pohled.  Zvedne zrak, aby vyhledala jeho původce a uvidí ho. 

U východu stojí kluk. Ležérně opřený o stěnu. Džínové šortky mu kolem boků drží jen silou vůle a bílé tílko obepínající jeho pevné, ploché břicho, odhaluje sportem parádně rýsované paže.
Woow! I takhle může vypadat mužské tělo? Grace se na chvíli zapomněla a zůstala na něho zírat, jakoby právě spatřila zástupce mužského rodu poprvé. 
Což nebyla úplně pravda, viděla jich za svůj celkem krátký život mnoho, ale nikdy takového. Netušila však, že pánové tvorstva existují v tolika různých modifikacích. 
Aby si dotvořila celkový dojem,zaměří se na jeho obličej. Dokonalé!  Několika denní strniště působí velmi přitažlivě a ty vlasy?  Grace by na místě přísahala, že tohle není živý chlap, že to je jen práce někoho, kdo mistrně ovládá foto editory, nikdo na světě přece nemůže mít takhle bezchybný účes.
Okamžitě se však probere z transu, když si povšimne, že pan "PhotoShop" jí bezostyšně zírá do výstřihu a je po obdivu.

"No co čučíš? Ulítly ti včely?" Vrátí se jí obvyklá kuráž, ale na něj to vůbec nezapůsobí.

Oči se jí zlostně zúží jako kočce, chystající se na útok, když se na jeho tváři objeví arogantní úšklebek, přičemž pohled z jejích prsou neodvrátí. Naopak, pomalu, jakoby ji svlékal, s ním přejede po jejích křivkách až k dlouhým nohám, které kratičké šortky odhalují víc, než by si právě teď přála.
Při srážce s blbem je nejlepší vycouvat a tak Grace vztekle opět zatáhne za kufr, co se odmítá hnout z místa. Tak moc už chce zmizet z dosahu toho jeho temného pohledu, co jí do těla vypaluje díru, že se vykašle ne kolečka a kufr zvedne. Vší silou se ho snaží odtáhnout ven, i když ji značně převažuje a ona tak působí velmi komicky.  Pod vahou zavazadla se zapotácí a než aby riskovala přímé obličejové setkání s podlahou, zase ho položí a rozhodne se dostat ho ven zuřivým kopáním. 

"Můžu ti pomoct?" Ozve se jí za zády hluboký hlas, jehož přízvuk prozradí,že místní rozhodně není.

" S čím jako?"  Šlehne po něm zlým pohledem. Jeho náhlé narušení jejího osobního prostoru její zlost jen přiživí. "Vysvětlíš mi jak se pohybovat na mole, či mi řekneš jak se správně nastavit pro foťák?" Prskne nevraživě.  
"Ne," usměje se mile, tak, až se jí skoro podlomí kolena. Nachytala se! 
Ten úsměv je jen trik, je to jen způsob jak omámit oběť natolik, že přestane čekat jakýkoli útok.
"Ale můžu ti dát kurzy ve zvládání vzteku." Mrkne na ni, přičemž se baví jejím pohoršeným výrazem. 
"Blbec," uleví si Grace, jakoby vůbec nestál hned vedle. Načež si to uvědomí a vzhlédne přímo k němu. Dívá se na ni shora s tím připitoměle samolibým výrazem, jakoby měl navrch. Jenže to jí nezná. 
"Škoda, že mozek se vyfotoshopovat nedá, co?" Vyvede ho z míry na tolik, že by se nejraději poplácala po rameni. Protože jeho výraz vážně stojí za to.  Spokojeně se od něj odvrátí a znovu popadne kufr ze země a udělá pár nejistých kroků, jen aby se už konečně dostala z jeho přítomnosti. 
Ale on se jen tak zastrašit nedá. Okamžitě ji doběhne a vyrve jí zavazadlo z ruky.
"Tak necháš mě konečně ti pomoct, Grace?" 
"Co to sakra???" V tomhle přesilovém boji se převaha opět přesunula na jeho stranu, což ji mírně vykolejilo. 
"Varovali mě, že jsi poněkud," znovu ji přejede tím hodnotícím pohledem, o kterém ví, že jí rozčiluje, "divoká." Zasměje se potom, když jí to konečně dojde. 
"Samozřejmě," zamračí se nad svou vlastní hloupostí,"poslal tě." 
Otráveně se plouží za pobaveně se usmívajícím ztělesněním slova "dokonalý", který právě jednou rukou zvedl její kufr vážící nejmíň tunu a bez sebemenších potíží ho prostě nacpal do kufru zánovního Porsche. 
"Čekáš, že tě do toho auta naložím také?" Ozve se drze a udělá pár kroků přímo k ní, jakoby vážně měl v úmyslu ji sevřít v náručí. 
Ta představa ji natolik vyděsí, že od něj rychle odskočí a raději se poslušně posadí na místo spolujezdce.
"Takže ty jsi tátův poskok?" Pohrdavě si ho změří pohledem, když za sebou zabouchne dveře u řidiče a zapíná si pásy. Nad její otázkou se pouze pobaveně ušklíbne, což jí mírně znervózní.
"Uvidíš," mrkne na ni tajemně, až ji zamrazí.
"Já spíš doufala, že po dnešku už tě nikdy neuvidím, PhotoShope..." Sveze se po sedadle a doufá, že její poznámka byla zlá natolik, že už jí nechá být.  
"Stačí, když mi budeš říkat Liam ..." Rozezní se prostorem auta jeho smích, mimochodem velmi příjemný smích  ..a jí dojde, že jeho se nejspíš jen tak nezbaví ...

                                                                                                ***

Tento díl věnuji mé jediné, drahé a milované  Mimi - nevím, jestli tohle čte - každopádně díky ní jsem vůbec tady a píšu!! To ona mě dokázala natolik motivovat, že jsem začala psát a objevila něco, co mě baví ...Lúbím Ťa moja!!!! xx