Dear diary...{Ch.L}

14.

Charles

Celou dobu se mi Harper vyhýbá. Nevím co jsem provedl. Jako něco jsem udělal ale ve prospěch našeho vztahu. Utl jsem vše co bylo mezi mnou a Alex. Docela mi nahrálo do karet situace, kde jí psal nějaký "spolužák" z vysoké školy. A bylo to jasné první velká rána do našeho vztahu a pak už to šlo všechno z kopce.

Od letní pauzy uběhlo už pár závodů a dnes se chystáme do mé milované Monzy. Všude davy fanoušků v červené. Víkend je pro mě hodně nabitý. Mám tu s sebou i mamku a bráchy. A do toho spousta setkávání s fanoušky, různé propagace, spolupráce a vše okolo. Spousta věcí na které jsem se musel soustředit ale já se myšlenkami odplouval ke své jediné.
Ta se mi tu ale vyhýbá jak jen může. O její přítomnosti tady vím díky ostatním. Při trénincích je přítomna v garážích ale jakmile mám zajet po tréninku zpět vytratí se pryč. Její otec na mě apeloval abych jí rozmluvil prý je takhle zamlklá i doma, nikdo neví co se s ní děje. A teď aby to nevyznělo ale od našeho posledního setkání jsme si jen esemeskovali.

„Brácha ta černá ti sluší " zasměje se Arthur když se protahuju před kvalifikací.
„Arthure?"
„Hm?"
„Předáš tohle Harper?" Podal jsem mu vzkaz. Ano mohl jsem jí napsat ale nechtělo se mi...
„Příště to bude za poplatek " usměje se a zmizí v davu.

Kvalifikace mohla dopadnout lépe ale i hůř. Ale jsem na mém oblíbeném čtvrtém místě.

Po všech povinnostech, rozhovorech a podobně jsem skoro chvátal do sprchy. Jestli to Arthur fakt předal a Harper se na mě nevykašle tak mám menší časový skluz nesnáším chodit pozdě.

Dojel jsem na místo kam jsem jí napsal ať se dostaví. Mám tu jedno tiché místo kam málokdo chodí. Objevili jsme ho s Andreou při běhu. Nikde nikdo asi jsem naivní. Sedl jsem si tedy na lavičku a kochal se výhledem. Sám.

„Můžu?" Ozve se jemný hlas.
„Přišla jsi" otočím se a hned vstanu a přejdu k ní.
Nabídnu jí ruku, kterou přijme sedneme si oba na lavičku.
„Chyběla jsi mi" přiznám. Sleduju její tvář.
„Ty mě taky"
„Tak proč ses mi vyhýbala?"
„Co Alex"
„Sakra Harp... S Alex je to všechno pryč už je to pár týdnů. Volal jsem ti ale nebrala jsi mi to a zpět si taky nezavolala"
„Charlesi já nevím jak to říct"
„Mě můžeš říct vše "

„Nevím jak je to možné ale..." Podala mi menší bílou obálku.
Vyděšeně jsem sledoval každý její výraz ve tváři.
Mé srdce vynechalo úder a mé třesoucí se prsty otevřely obálku.
V obálce se nacházela lékařská zpráva.

„Diagnostikovali mi rakovinu prsu" sklopí pohled k zemi na špičky svých bot.
„Jsi první kdo to ví" šeptne.
Nečekal jsem a vtáhl si ji k sobě blíž a objal jí. Poprvé co i mě samotného rozbrečel pláč někoho jiného.