Jiskra {Ch.L}

13. kapitola

Amanda

Ode dne co se mi povedlo zachránit Mathiase přemýšlím co jsem kdy komu udělala že teď takto trpím.
James je jako šílený. Když mě nemlátí tak mě znásilňuje a nebo teď poslední dobou přišel na to že nejlepší je dělat obojí naráz.
Mé tělo jakoby vyplo bolest, emoce, city.

Týden jsem strávila přivázaná jako pes. Jako nějaký kus podřadného stvoření u nohy postele. Modřin na svém těle už nepočítám. Vím jen že se táhnou převážně od krku přes hrudník, břicho a stehna. Samozřejmě že mám i monokla, natržený ret, a natrhlé obočí.

Už ani nevím jak dlouho tohle trpím a nevím jak dlouho něco podobného vydržím.

Místo u nohou postele jsem přivázaná u stolu. Myslím že tu teď není nebo aspoň je někde jinde v bytě a já si užívám spánek.

Najednou mě z mého spánku probral hluk, křik a rány.
Těžce jsem otevřela oči a uviděla zakuklence. Zásahová jednotka?
Buď už mi hrabe a nebo je to pravda...

„Slečno? Vnímáte?"
„Nosítka a rychle jí rozvažte"

Zavřela jsem zase těžká víčka.

Probudilo mě pípání přístrojů. Otevřela jsem oči ale zase je rychle přivřela z náporu světla a bílé ze stěn pokoje v nemocnici.

Pootočila hlavu a spatřila spícího Charlese. Už nevěřila že ho ještě uvidí.
Vypadal jinak. Vyčerpaně. Mathias! Chtěla se zvednout a tím probudila Charlese. Škubl sebou a podíval se na ní. Usmál se tím svým úsměvem. Objal jí, opatrně. Nepotřebovali slova ani jeden, stačila jim přítomnost toho druhého.

„O Mathiase se neboj. Všechno jsme zvládali jak nejlépe jsme uměli. Teď je teda u mojí mamky. Nevěděl jsem kam jinam ho dát když mi volali že jsi v nemocnici." Povídal, jeho hlas mě tak uklidňoval.

V nemocnici jsem pobyla týden. Dostala jsem doporučení k psychologovi. A taky musím znova na policejní stanici k výslechu.
Odmítla jsem se do toho bytu vrátit. Charles tedy nabídl že pobalí věci co budeme chtít a vezme si nás k sobě. I když si trvám na tom že to bude dočasné on dělá že to neslyší.

Pro mě nejvíce emotivní bylo setkání s Mathiasem. Brečela jsem a odmítala ho pustit byť jen na krok.

U Charlese jsem se cítila v bezpečí. Sice jsem měla obavy že se budu bát jakéhokoliv doteku od něj ale spíš naopak, uklidňoval mě.

Jsem ráda že už je to za mnou, vím že z toho budu mít do konce života jakési trauma ale díky Mathiasovi a Charlesovi ho upozadím dozadu svého mozku. Aspoň se o to pokusím.