Five Nights at Freddy's - Nesmrtelný návrat

Kapitola první

   Byla tma. Bylo ticho.

   Probíhala dlouhou chodbou a každých pár vteřin otáčela hlavu dozadu. Vrzající podlaha pod jejíma nohama vydávala strašný hluk, ale to byla poslední její starost. Hledala jakékoliv dveře či úkryt, aby se mohla před tím schovat.

   Už nemohla. Jediné, co jí stále vedlo k běhu, byl strach.

   Chodba jí přišla nekonečná. Zela prázdnotou. Nezdobilo jí nic jiného, než pár obrazů, které míjela. Tlumené světlo tvořilo nepříjemnou atmosféru.

   Ani jí nebylo moc dobře. Svíral se jí žaludek a jen ztěžka mohla dýchat.

   V tu chvíli její pozornost zaujal povědomý křik, ale nedokázala určit, komu patří. Rázem se zastavila. Co nejrychleji se rozhlédla kolem sebe. Byla si jistá tím, že kdyby výkřik uslyšela znovu, tak se za ním vydá, nehledě na následky.

   Onoho zvuku se však nedočkala. Zaslechla, jak nebezpečí, před kterým prchala, se stále více k ní blíží.

   Co teď?

   Stála na místě, jak přikovaná. Cítila se malátně, jakoby běhala hodiny. Ale nemohla tam zůstat. Stěží musela pokračovat.

   O pár stop dál zahlédla skříň. Dobelhala se k ní a rychle se tam vměstnala.

   Nevěděla ani před čím to utíká, ale hodně se toho bála. Srdce jí bušilo o sto šest.

   Zvuk kroků se rozléhal po chodbě. Zadržela dech. Mlčky jen poslouchala každý sebemenší pohyb toho monstra.

   Ve vzduchu bylo cítit napětí. Nebezpečí zadunělo s celým prostorem, až se obrazy třásly.

   Byl hodně blízko, že skoro ani nedýchala.

   Trvalo to snad celou věčnost, než konečně ta nestvůra odešla a pokračovala dál v hledání. Hluboce se nadechla a pootevřela dvířka od skříně, aby se ujistila, zdali je vzduch čistý. Ale místo toho si všimla těch obrazů, které celou dobu, ve snaze se zachránit, ignorovala. Dokonce to ani nebyly obrazy.

   Byly to papíry, jež se podobaly dětským kresbičkám a omalovánkám.

   Jakmile se rozhodla vylézt, uviděla před sebou dveře.

   Ale tady nebyly žádné dveře. Jak se tady objevily? Měla spoustu otázek, avšak zvědavost jí nedala a přiblížila se k nim blíž.

   Dveře se nezdály jen tak obyčejné. Měly vyryté obrazce, zasazené náhodně vedle sebe tak, jak na těch kresbičkách všude po chodbě. Byla si jistá, že je někdy předtím viděla, ale nedokázala určit kde a kdy. Dřevěné tmavě hnědé dřevo doplňovala zlatá klika, jež se točila do spirály. Neměly žádnou klíčovou dírku, tedy nemohly být zavřené.

   Zaujata jejich krásou sjela rukou po klice.

   Opravdu bych to měla udělat? Nejistota sílila, ale nepřemohla jí. Otevřela je.

   Před ní se objevila místnost, na jejímž konci zela kovová truhla se dvěma zlatými zámky, položená na dřevěném stole. Vedl k ní dlouhý červený koberec jako z pohádek. V prostoru svítilo výrazně purpurové světlo, ale neviděla žádný jeho zdroj.

   Udělala první krok dopředu. A pak druhý. Třetí... Čím víc se přibližovala k té kovové bedně, tím měla větší touhu zjistit, co je zač a co se v ní skrývá. Věděla, že jí již kdysi spatřila.