„Kde jsem si jí zase nechal..." Hrabu v kapsách u kalhot, které po 2 letech staré neztratily šmrnc. Možná bych si mohl pořídit nové, ale sakra... Tyhle jsou tak pohodlné, a co jsem si v nich už prožil. Jo, úchylka na kalhoty je na denním pořádku Ondřeji, buď v klidu. Zpátky k věci.. Kde je ta peněženka. Po pár chvílích jsem měl v hlavě už jen nadávky a pomyšlení, jak bude na nějakém naprosto triviálním místě... Ve skutečnosti jsem si jí nechal v ledničce. „Bože, ty si idiot" neodpustil jsem si poznámku nahlas. Nicméně už teď jsem měl lehké zpoždění a tak vyrážím rychle z mého bytu a běžím na tramvaj.
Jak stojím na zastávce a na uších sluchátka, mám pocit, že jsem v trošku jiném světe. O něco hezčím a barevnějším. V noze rytmus každé druhé písničky. Lehkým pohledem přejíždím účastníky čekacího dýchánku. Ve vzduchu je cítit tráva a pár metru vedle mne pláče malé dítko, protože zakoplo o obrubník. „Klasické léto" říkám si. V tom mne z víru myšlenek vytrhává přijíždějící tramvaj. Dle denní rutiny naskakuji a vyrážím do centra. Uvolňuji místo a paní s kočárkem a zase se oddávám snění.
Nikdy bych o sobě netvrdil, že jsem snílek, ale ten svět tam někde uvnitř mne je hezčí. Škoda, že ho vidím jen já. Nechci tuhle ideu nechat zmizet. Proto na ní tak často myslím. Vznáším se v oblacích, načež realita mi utíká pod rukama. Měl bych s tím něco udělat... Otevírám oči a pozoruji, že osazenstvo tramvaje se patrně vystřídalo. Na protějším sedadle sedí slečna se kaštanovými vlasy, se zářivě zelenými kukadly. Kouká na mne a mám pocit, že bych měl něco říct. V tom pod hudbou slyším hlášení, že je čas vystoupit. Otáčím se a mizím ze dveří ven, načež se otáčím a koukám po ní, stejně jako ona po mne. Tramvaj se rozjela a můžu zase jen snít.
Urovnám si košili, povytáhnu kalhoty... Je čas jít. Přecházím náměstí. Za obchodem s orientálními čaji zahýbám v pravo. Dlouhou uličkou rovně, kdy po levé straně je výstavka s fotkami, z druhé světové války, a pak už jen doprava a třetí dům v pravo. Vcházím dovnitř a sklízím dávku smíchu a slova vítání. Popadám kytaru a jde se zkoušet...
ČTEŠ
Letní odpoledne
Short Story„A támhle je orion.“ Odpověděl jsem sám sobě. Není nad večery, kdy si jen tak vyrazíte k jezeru koukat na hvězdy. Léta jako je tohle jsou k tomu stvořena. Po večerech je chládek , ale ne tolik, aby člověku nestačilo tričko s kraťasy. Nebo to prostě...
