Naučíš mě tancovat?

1. Kapitola

O poslední hodině jsem znuděně seděla v lavici, zatímco učitelka vyprávěla o náboženství. Myslela jsem, že máme hodinu literatury, ne náboženství, ale tak se stane že se to asi občas takhle promění... Koulela jsem očima nad dějem hodiny a odpočítávala minuty do konce.

S přeskočením ručičkových hodin na čtyři hodiny odpoledne, jsem šťastně vyletěla ze židle, dříve než mě kdokoliv mohl stihnout zastavit. Chtěla jsem rovnou letět směrem ze školy, ale když už jsem stála ve dveřích učebny, najednou mě zastavil rázný hlas učitelky: „A službu dnes má Emma a Charlota, takže dámy zkontrolujte, že je tu uklizeno, prosím." Když tu větu dořekla, ještě tím přeslazeným hlasem, tak jsem znovu protočila očima. Emma chyběla a tahle třída vypadala jak po náletu hejna papírových vlaštovek. Otočila jsem se od dveří a šla sbírat papírky, když jsem si všimla, že mi šel někdo pomoct. Ten někdo nemohl být nikdo jiný, než můj kamarád Adriel. Hned jsem se na něj usmála a byla vděčná za jeho pomoc.

S Adrielem se kamarádím už od začátku prváku a věřím, že ještě dlouho budeme. Je to milý a hodný kluk s kterým se dá bavit o všem. Od hudby, po počítačové hry. Jediné, o čem se s ním nedá bavit, je jeho sexuální orientace. Díky svému chování totiž na mě občas působí jako gay, o čemž on nechce ani slyšet, tvrdí že to, že je nervózní před některými kluky neznamená, že je gay, ale že z nich má respekt. Až mi vysvětlí, jak může mít takový respekt, že se mu div nepodlomí kolena, když jde za klukem, který vypadá jak hlavní postava z Deníku malého poseroutky, tak mu to budu věřit. Díky tomuto jeho přístupu, už od prváku jsem nad ním ani nikdy nepřemýšlela jako nad něčím víc než jen kamarádem, takže pokud je opravdu normálně hetero a já se mu líbím, tak ho budu muset zklamat, až za mnou jednoho dne přijde, ale to si myslím, že se nestane.  

Papírky rychle ubývali a když jsme měli plné ruce tak jsme šli spolu ke koši. Adriel sešlápnul pedál, který otevíral koš a stoupl si bokem. „Pojď první, dřív než ti to vypadne z rukou a budeme to muset sbírat znovu," řekl a naznačil mi hlavou, abych udělala to, co řekl. „Jasně," Hned jsem přikývla a došla to vyhodit, Adrielova náruč papírků následovala tu mou a když jsme oba už měli prázdné ruce, tak jsme vyrazili směr "odchod ze školy".

„Kdy a odkud ti jede autobus?" zeptal se mě Adriel v šatně, když jsem se přezouvala. On už byl přezutý a čekal na mě. Bez zvednutí hlavy od tkaniček jsem mu odpověděla: „Za dvacet minut, tady kousek od školy." „Dobře, mě jede až za hodinu vlak, tak jestli chceš, tak můžu jít s tebou a dělat ti společnost," odpověděl mi a já přikývla. „Jasně, to by bylo fajn, na zastávce vždy čekám sama a je tam nehorázná nuda, pro tak ukecaného člověka jako jsem já," řekla jsem s trochou humoru v hlase, mezitím jsem si konečně zavázala tkaničky a mohli jsme vyrazit. „Tomu věřím, za ty tři roky, co tě znám jsem si všiml, že jsi schopná mluvit pořád," řekl on se smíchem a já, i když jsem to nemyslela vážně, jsem ho probodávala pohledem za jeho poznámku, když jsme vycházeli ze školy.

Společně jsme šli na zastávku jako každý jiný den a smáli se jiným vtipům a nesmyslným debatám, které jsme společně vedli. Očekávala jsem, že zastávka bude jako vždy prázdná, ale poprvé, za tu dobu co tu chodím do školy, prázdná nebyla, stál tam Nathan. Náš spolužák, který je podle mě ten nejúžasnější a nejkrásnější kluk (pokud nepočítáme některé zpěváky samozřejmě). 

Nathan byl krásný na první pohled. Měl průměrnou postavu, lehce kudrnaté blond vlasy a modré oči. Většinou chodil oblékaný stejně jako ostatní kluci, ale i tak vypadal často sto krát lépe než oni, minimálně podle mě, nosil obvykle obyčejné tričko, kostkovanou košili, džíny a nějaké Nike. Vždy krásně voní a stačí, aby jen prošel okolo mé lavice, lehce zavanula ta vůně a já už mám místo očí srdíčka. Patří také k nejchytřejším klukům ve třídě, kdykoliv kdokoliv s čímkoliv potřeboval poradit či pomoci tak jde za ním. Jak říkám, prostě typ kluka do kterého se zamiluje devadesát procent děvčat.

Adriel si všiml, jak jsem ztuhla skoro v půlce kroku a hned mu bylo jasné co asi vidím. Pro jistotu zkontroloval zastávku pohledem, aby se sám ujistil a pak se na mě s úšklebkem podíval. „Ach tvůj úžasný crush jede dnes ze stejné zastávky jako ty, co? Mám jít pryč, ať mu můžeš konečně říct co k němu cítíš už dobré tři roky?" utahoval si z mě a já ho v ten moment vraždila pohledem. „Nech toho, ty půjdeš se mnou a budeme se naprosto normálně bavit jako by tam nebyl. Mě se nelíbí už jsem ti to říkala minimálně milionkrát," řekla jsem a pokračovali jsme dál směrem k zastávce. To, že se mi nelíbí je sice lež, ale Adrielovi to říkám, protože nechci aby si ze mě dělal takovou srandu jen kvůli Nathanovi, ale on je můj nejlepší kamarád, samozřejmě že ví, že se mi Nathan líbí i bez toho, abych mu to musela nějak dokazovat.