Poselství krve

[1] nestálé emoce

,,Vrať mi to! Jacksone proč musíš být takový idiot?" Vykřikne drobná blondýnka, která doteď seděla v lavici vedle mě a prudce vstane ze židle. Jackson, který je o dobré dvě hlavy vyšší, se jen pobaveně uchechtne a zvedne její mobil do vzduchu. ,,Tohle vážně není vtipný!" Stěžuje si rozčilená blondýnka a natahuje se po svém telefonu. Nemá nejmenší šanci na něj dosáhnout. ,,Ale notak, máš tam snad něco tajného? Že bychom se podívali?" Utahuje si z ní šikanátor spolu s jeho partou přisluhovačů. Protočím oči a snažím se je ignorovat. ,,To se fakt snížíš na takovou úroveň? Karin, řekni něco." Otočí se na mě zoufale dívka, když se jí nepodaří mobil ulovit. Povzdechnu si. Proč se vždycky stanu součástí takových problémů. Chápu, Anne je moje kamarádka, ale tohle přece není můj boj. Tohle pošťuchování mi přijde totálně zoufalé, už jenom proto, že nám dávno není pět. Jsme už na střední, pro Boha živého. Alespoň někteří z mých spolužáků by už mohli mít rozum. Nejspíš si to ale myslím jako jedna z mála z celé školy, protože většina studentů podobné situace prostě ignoruje, jakoby to neviděli. Ani učitelé nevypadají, že by je to jakkoli trápilo. Prostě zavřou oči, občas utrousí nějakou poznámku, aby se neřeklo, ale jinak se do toho nechtějí plést. Ne, že by to snad často hraničilo se šikanou a výtržnictvím, nebo tak něco. Někteří jedinci mezi sebou vyvolávají hádky jako v mateřské školce. A tahle noční můra plná rozepřů, poměřování ega a vyhrocených hádek, je teď mou realitou. A to až do konce letošního ročníku! Snažím se to ignorovat a problémům se vyhýbat, z nějakého důvodu mě do nich ale často někdo zatáhne. Nakonec je možná dobře, že se tyhle věci tak moc neřeší, protože bych taky sama často končila na kárné lavici.

Povzdechnu si. Odložím svou rozečtenou knížku na lavici. ,,Nechtěli byste se, aspoň projedou, chovat jako lidi na svůj věk?" Zvednu pohled k jeho zeleným očím. S pozvednutým obočím a kárným pohledem k němu natáhnu otevřenou dlaň. Přijdu si jako matka, která hubuje nezbednému dítěti. On se jen zamračí, ale mobil mi po chvíli vrazí do ruky. ,,Taky ji do toho pořád nemusíš tahat." Utrousí směrem k Anne a podrážděně se vydá zpět do své lavice. Dement. Pomyslím si, když vracím telefon své spolužačce. Ona ale působí z jeho slov dost zaskočeně. I když je většinou stále pozitivní a takovéhle hloupé kousky jí nikdy náladu nezkazí na dlouho, zrovna teď vypadá extrémně podrážděně. Vztek z ní přímo cítím. Přitom, když si bere zpět telefon, se na mě mile usmívá. I tak se všechny její emoce derou napovrch. Za svou přetvářkou dusí nejen svůj vztek, ale také rozpaky, vinu a nervozitu. Vidím všechny její pocity tak jasně, jakoby mi je právě živě popsala. Vznáší se kolem ní jako bouřkový mrak, který brzo exploduje. Pohromadě už tenhle nával emocí a pocitů drží jen její pevná vůle. Vzduch kolem jakoby ztěžkl pod vlivem její nálady. Rozhlédnu se po třídě. Nikdo jakoby si toho nevšiml. Přitom je ve třídě najednou téměř nedýchatelno. Cítím, jak se mi vaří krev v žilách. Všechny její pocity jakoby byly moje vlastní. Je toho tolik, co cítí. A ne jen ona. Nevím, které emoce jsou mé a které jsou cizí. Štěstí, nervozita, strach, láska, nechuť, stres, radost, smutek i vztek. Všechny se ve vzduchu mísí a prolínají. Je jich tolik a jsou tak silné. Jsou jako nějaký dusivý oblak, který brzo praskne a exploduje. Motá se mi z toho hlava. Potřebuju na vzduch. Chci vstát, ale nohy mě neposlouchají. Hlasy kolem jsou nesrozumitelné. Všechny něco říkají, ale jasně neslyším žádný. Snažím se popadnout dech. Nejde to. Nedokážu se soustředit. Vnímám jen tlukot svého srdce, které bije jako o závod.

Svět kolem mě se rozmazal. Už neslyším hlasy, jenom nesrozumitelný šum. Všechno se tříští na malinké kousíčky a padá do bílé mlhy pode mnou. Všechen zvuk utichl, všechny ty myšlenky a emoce zmizely. Nezbylo nic. Jen bílá nicota všude kolem a hrobové ticho. ,,Karin.." Ozve se tlumeně z bíle nicoty. Nevidím nic, jen světlo. Tak temné světlo jsem v životě nepocítila. Jakoby tu neexistoval život. Jsem tu sama. Je tu mrtvolný klid. ,,Karin..." Ozve se po chvíli jemný ženský hlas znovu, tentokrát naléhavěji. Nejistě se za ním rozejdu. Neslyším ani své kroky nebo šustění oblečení. ,,Karin!" Křičí hlas vyčítavě. ,,Kdo jsi? Co po mě chceš?" Zakřičím zpátky. Odpovědí je mi ozvěna mých vlastních slov. Na chvíli zastavím a poslouchám. Nic. ,,Kde to jsem?" Zeptám se znovu. Opět bez odpovědi. Co teď mám asi tak dělat?

Nakonec se prostě rozejdu nějakým směrem. Ani nevím, jestli jdu rovně. Všechno vypadá pořád stejně. Žádné zvuky. Žádné vůně. Žádné hlasy nebo emoce. Prostě nic. Po chvilce chození - dost možná v kruhu - už začínám být zoufalá. Tohle nikam nevede. ,,Přijď za mnou, Karin." Ozve se po dlouhé době známý hlas za mými zády. Prudce se otočím. Skrz bílé řasy se na mě zasněně kouká dívka se sněhobílou pletí. Zběžně si ji prohlédnu. Dlouhé stříbrné vlasy jí volně splývají na ramenou. Na sobě má sněhově bílé šaty z lehké vzdušné látky. Dívka je bosá. Je nádherná, vypadá až pohádkově. Nikdy jsem ji neviděla, a přesto, jakobych ji znala. Je to snad její tvář, která mi je tak povědomá? Možná se mi to jen zdá, ale nebýt těch světlých vlasů a pronikavých rudých očí, řekla bych, že se koukám do zrcadla. ,,Kdo jsi?" Zeptám se a doufám, že se konečně dočkám odpovědi. Dívka jen zavrtí hlavou a vyčítavě mě probodává pohledem. Zamračím se a rázně vykročím pryč. Najednou ale stojí přede mnou. Otočím se opačným směrem, můj pohled však opět splyne na neznámé, tentokrát stojící jen pár kroků přede mnou. Jak to jenom dělá? Zvedne odhodlaně bradu. Rudé diamanty na mě upřou svůj pohled. ,,Agathe. Mé jméno je Agathe." Pronese téměř šeptem. I tak ale její hlas v mlze rezonuje a rozléhá se bílou nicotou jasně a čistě. Než se však zmůžu na jakoukoli reakci, začnu padat. Hluboko do nekonečné jámy.

Namísto dopadnutí na dno černé nicoty se ocitám zpátky ve třídě, zabořená v opěradle dřevěné židle. Snažím se se zvednout, ale tlak na ramenou mi nedovolí se hnout. Teprve teď slyším hlas opakující mé jméno. Zvednu pohled a mé oči se setkají s těmi Anne. ,, Všechno je v pořádku, jen zhluboka dýchej." Uklidní mě, když si všimne mého zmateného výrazu. Udělám, co mi řekla. ,,Lepší?" Přikývnu. Tlak na mých ramenech povolí, stejně mě ale konejšivě drží, dokud se úplně neuklidním. Když se tentokrát znovu rozhlednu po třídě, už se cítím mnohem lépe. Ten zvláštní nával emocí, které před chvílí ještě splývaly ve vzduchu, je pryč. Konečně můžu zase volně dýchat. I Anne už nepůsobí naštvaně. Tváří se ale dost ustaraně. Tentokrát se ani nesnaží usmívat, jen na chvilku malinko pozvedne koutky do konejšivého pousmátí. Vůbec se jí to nepodobá. Něco je špatně. A mám takový pocit, že to je teprve začátek něčeho mnohem horšího...

Vítám všechny čtenáře u první kapitoly této knihy. I když původně se mělo jednat o přepis knihy "Vlčí život", nakonec jsem se rozhodla udělat v průběhu tolik úprav, že se z něj vlastně stala úplně jiná kniha. A jelikož mi vlci nedávali moc smysl a nechci psát podruhé o vlkodlacích, rozhodla jsem se malinko změnit i samotný základ knihy.

Těšit se stále můžete na nadpřirozené bytosti, ale hlavní dějová linka bude mít mnohem větší smysl tím, že bude malinko jednodušší a nebudou se mi zde motat vlci a upíři dohromady. To už z minulé zkušenosti udělalo velkou paseku a nic dobrého to není příběhu nepřineslo. Jak už napovídají název a #, tentokrát se zaměříme na čistě upíří román. Samozřejmě definice upíra a jeho schopností je trochu upravena tak, aby mi pasovali do příběhu. Žádné rakve a dřevěné kolíky do srce tady nenajdete. Netroufám si teda na novodobou Twilight Sagu, ale věřím, že knihu zvládnu dopsat do samotného konce a že se vám bude alespoň maličko líbit. Moc děkuji za pozornost a těším se na vás u další kapitoly.