JAKO NIKDO //stein27

kotě.

,,Promiň, jdu pozdě.." přiběhnu zadýchaná ke svojí ošetřovně, která se vlastně nedá nazývat ošetřovna. Je to tu zařízený tak aby se tu lidi cítili komfortně a vlastně je to taky  moje pracovna..

,,Jo to teda jdeš," Petr se zvedne z křesílka přede dveřmi. Otevřu mu dveře a on vejde dovnitř následně za ním zavřu. ,,Přesně o 13 minut.. to je dost" zhodnotí a rozhledne se kolem sebe.

Ukážu na modrej gaučík před obřím oknem. ,,Sedni si. Dáš si něco k pití?" nakouknu do své mini ledničky. Mám tu hroznej nepořádek, ale vůbec teď poslední dobou nestíhám.

,,Copak máš?" zeptá se a uvelebí se na gauči. Ach, to bude ještě dlouhý.

,,Mám tu colu, fantu, perlivou vodu...," zaštrachám v ledničce. ,,A nebo ti můžu nabídnout Redbull" podívám se na něj.

Petrovi se zvedne jeden koutek. ,,Ty víš jak na mě," lišacky řekne. ,,Hoď mi Redbullek"

Vytáhnu z pidi ledničky dva Redbully. Dojdu k Petrovi a jeden mu podám, sama si sednu do křesla naproti němu a otevřu si vlastní plechovku.

,,Nevěděl jsem, že doktorky pijou takový svinstvo" ušklíbne se a sám si otevře pití. Trošku mě zklame, že mu to nevypěnilo.

,,Zaprvé nejsem doktorka, jen psycholožka. A za druhé... snad bys mě neprásknul, no ne?" řeknu hravě a uvelebím se v křesle.

Petrovi se ještě víc zvětší úsměv a hodí si nohy na stoleček mezi náma. ,,Na to bych se moc nespoléhal" zachechtá se.
Možná, že to nebude tak hrozné. Je celkem milej a vtipnej.

Trošku zvážním a přejdu k tomu kvůli čemu tu jsme. ,,Koukala jsem do těch zpráv.." hlesnu a soucitně se na něj podívám. ,,Je to až tak špatný s těma paralízama?" zeptám se opatrně a ucucnu si z plechovky.

Petr se na přímí a vydechne. ,,Bylo to i horší.. potom co jsem začal brát ty prášky je to lepší" prášky? vezmu si z vedlejšího stolu jeho spisy.

,,Jaký prášky? Nic se tady o ničem takovým nepíše" zmateně na něj kouknu.

,,No, nevím jak se to přesně jmenuje, ale ta ženská z psychiatrie říkala, že jsou to jen nějaký lehký antidepresiva," zamumlá. ,,Možná placebo efekt" zkontrastuje. Oni mu nasadili antidepresiva a v papírech o tom není ani zmínka?

,,Víš.. asi tomu ani sám moc nepomáhám.." řekne a opře se loktama o kolena.

Zmatenost ve mně ještě více vzroste. ,,Ty na to piješ, že ano?" opřu se o záda měkoučkého křesla a upřu na něj pohled.
Ani jsem se nemusela ptát, je mi to jasné.

Chvíli se jen kouká na své sepjaté ruce, potom zvedne pohled ke mně a chvíli jen mlčí. ,,Kéž by" šeptne.

Nechápavě se na něj podívám. ,,Ne, že ne.." se strachem v očích se na něho kouknu a vstanu z křesla.

,,Někdy mi to prostě ujede!" řekne a plácne vzteky do stehen. Ujede? Tak jako mojí matce, která se následně předávkovala?

Ne to ne. To nene.. ,,Jak často fetuješ?" bokem se opřu o křeslo a ruce si založím na prsou. Myslela jsem si, že jsem řekla až moc dobře šéfovi, že za žádnou cenu nechci závislí lidi, ať už jsou na tom jakkoliv špatně. Na tohle jsou jiný odborníci.

,,Vážně, jen když je to hodně špatný.." soucitně se na něj podívám. Z nějaké časti ho chápu, ale k tomuhle jsem se neupsala.

Sednu si zpátky na kraj křesla. ,,Dobře, hlavně klid, ano? Budeme na tom společně pracovat" natáhnu se přes stůl pro jeho ruku a povzbudivě ji zmáčknu. ,,Ano?" mile se usměju na Petra.