Srdce na kusy

3. JAK JSI MOHLA?

Mamka a z druhé strany taťka, který se později připojil taky na mou stranu, mě skoro až donáší do auta. Je pro mě strašně obtížné chodit, mluvit nebo se jakkoliv vyjadřovat na venek. V autě sedíme dalších pár minut. Nikdo se ani nepokouší prolomit ticho, které v autě nastalo. Naše auto míří předním sklem přímo na pohřební místnost a tak se při pohledu na něj opět ztrácím v myšlenkách. Moje srdce bolí až příliš na to, abych byla schopná pochopit, jak jeden den jsem byla šťastná dívka s nejlepší kamarádkou na celý život a druhý den sedím u pohřební místnosti, kde jsem sice s rodinou, ale přitom se cítím tak sama a zlomená. Po pár minutách tak vydávám tichou hlásku “jsem připravená”, je to lež, ale mám pocit, že tenhle pohled už nedokážu dlouho vydržet. A tak vyrážíme zpět domů. Cesta se opět táhne, příroda okolo mě mi dává pocit jako kdybych byla blíže k Tess při pohledu na ni. Jediné, co mi právě teď zbylo jsou vzpomínky a fotky, které jsem s ní vytvořila. Až teď si uvědomuji, jak tohle je důležité. Přála bych si, abych s ní měla aspoň ještě 5 minut. Přála bych si, abych se mohla vrátit v čase a prožívat chvíle s Tess znova a ještě více na plno. Nikdy jsem si neuvědomila jak extrémně důležitá pro mě byla dokud jsem o ní nepřišla. Přála bych si, abych ji mohla víckrát připomenout, jak důležitá pro mě je, abych jí ještě milionkrát řekla, že ji mám ráda. To bohužel už nemůžu. A tak jediné, co mi zbylo je myšlenka “co kdybych jí řekla ještě jednou, že ji mám ráda, změnila by svoje rozhodnutí?”. Hned jak jsme dojeli běžím do pokoje a zabouchávám za sebou dveře. Ani se neobtěžovat sundat si podpatky nebo smuteční roucho a skáču do postele, obličejem popředu. Hned jak jsem dopadla cítím jak se pode mnou můj polštář propouští slzami. Už nedokáži udržet silnou tvář a tak vše co cítím najednou vybuchlo a slzy nedokážu zastavit. Ani se o to nepokouším, vím, že to nemá smysl. Moje srdce chce křičet zoufalstvím, ale přitom moje ústa nedokáží vydat ani hlásku. Na venek jsem potichu, ale vevnitř mě se udává válka emocí. Bolest, smutek, zoufalství, nepochopení a zlost. Ano, jsem na Tess naštvaná. Jak mi tohle mohla udělat? Proč za mnou nepřišla? Proč nic neřekla? Proč jsem ji pokaždé viděla s úsměvem na tváři? Mohla jsem vidět, že se na  něco takového chystá? Přišlo mi to jako chvíle, ale ve svých myšlenkách jsem strávila hodiny. Nedokážu nikomu, kdo tohle nezažil slovy popsat, co se ve mě odehrává. Vše se mi rozpadlo a já nevím jak se poskládat nazpět. Během této doby jsem několikrát slyšela klepání na moje dveře, slyšela jsem jak se za dveřmi moje rodiče baví a jak o mě mají strach, ale i přes to jsem je pokaždé poslala pryč. Nechci s nikým mluvit. Vyčerpáním jsem někdy dlouho v noci usla.
V noci jsem se moc nevyspala, stále jsem se budila, ve snech jsem měla samou bolest, bylo to jako kdyby se mé srdce promítalo do mých snů. Moje noc se skládala z půlhodinových spánků z kterých jsem se budila celá zpocená a hodinových ležení v posteli s očima upřenýma na strop a hlavou v myšlenkách. Kolem 4. ráno jsem teprve tvrdě usnula.