Srdce na kusy

1. PROBUZENÍ

Před týdnem začali prázdniny, čekali byste, že jako každý teenarger budu někde na mejdanu tančit, bavit se a hlavně pít, ale to není můj příběh.

Vzbudila jsem se, necítila jsem se ani moc odpočatá, zcela upřímně mě všechno bolelo. Okolo vidím jen plný pokoj bordelu, všude rozházené oblečení, samozřejmě, že špinavé, když v tom zahlédnu v dálce rámeček. Nic v něm nevidím, v tu chvíli mi dochází, že jsem si zapomněla nandat brýle. Sáhnu na stolek vedle mé postele, kde leží moje staré brýle v kterých vypadám jako šprt, nebo tak to aspoň vždy říkali všichni ve škole, kde se mi spousta mých vrstevníků smála. Hlavně poslední týdny, kdy jsem tam chodila upravená jako bezdomovec. Když jsem si nasadila brýle, tak jsem to zahlédla. Tentokrát velmi přesně. Rámeček, který mi hned v tom momentu přináší do srdce spoustu bolesti. Bylo mi fajn když jsem se vzbudila a teď jako kdyby se mi celý svět opět zhroutil. Cítím, jak se mi po tváři kutálí slzy a srdce bolí, jako kdyby se každou chvílí mělo rozletět na kousky. Možná spíše už na kousky je. Před pár týdny mi umřela jediná blízká osoba, kterou jsem kdy měla. Moje slunce v celém vesmíru, moje nejlepší kamarádka Tess.

Když jsem se ještě jednou rozhlédla, tak jsem zahlédla jediné čisté a zároveň důležité oblečení pověšené na skříni. V tu chvíli jsem začala cítit, jak se mi rozbušilo srdce, začalo mě bolet na hrudi a měla jsem pocit jakože nemůžu dýchat. Pohřební roucho. Uplé černé šaty, které bych si během pár minut měla vzít na sebe. A v tu chvíli jsem opět byla při smyslech a věděla, co je dnes za důležitý den. Den, kdy naposledy uvidím Tess.

Vstávám a snažím se nasoukat do oněch černých šatů, klepou se mi však ruce a nedokáži je pořádně dozapnout. Pak si sedám ke stolku, kde si obvykle dávám make-up, stolek s velkým zrcadlem a spoustou lahviček. Dnes to ale není jako vždy, kdy jsem za pár minut hotová, hned při dosedání se ztrácím v odrazu svých očí v zrcadle. Kde jsou ty malé jiskřičky, které jsem vídávala, kde je ten úsměv a kde je... hlas Tess s kterou jsme si každé ráno při dělání make-upu povídaly a strašně se nasmály? V ten okamžik se moje mysl opět vrací do přítomnosti a všímám si, jak mi po tvářích opět stékají slzy. Postupně se snažím nandat řasenku a spoustu dalšího, ale tentokrát je to pro mě velice náročné. Stejně jako při navlékání šatů se mi klepou ruce. Make-up je tedy velice nedokonalý, ale neobtěžuji se ho už aspoň po páté předělávat, protože vím, že v každé vteřině můžu opět začít brečet a moje úsilí by bylo stejně k ničemu. A tak se zvedám a otevírám dveře z mého pokoje.

Hned, jak jsem otevřela, mě do nosu bouchá známá vůně. Vůně palačinek, které nade vše miluji a mohla bych je jíst stále. Postupně scházím ze schodů, ale nedocházím úplně na konec, v půlce se zastavuji a jen poslouchám. V kuchyni slyším všechny. Myslím moji rodinu. Slyším jemný hlas mé mamky, nepřítomné hmm mého taťky a mlaskání mé o rok mladší sestry Tamary. Hluboce se nadechuji a snažím se sebrat všechnu sílu ve mě, abych sešla zbytek a vešla do kuchyně.