Srdce na kusy

4. RÁNA DO SRDCE

Vzbudila jsem se kolem poledne.
Pomalu začínám vnímat ptáky, co venku zpívají, cítím vůni jídla, pod sebou propocenou postel. I přes všechny smysly, které jsem už zapojila, ale nemám chuť zapojit i zrak. Jako kdyby když nechám zavřené oči vše, co se stalo, neexistovalo. Nechci otevřít oči, nechci vidět svět. Svět, který neobsahuje Tess. Až když jsem uslyšela mamku za dveřmi, která mě volala na oběd jsem se rozhodla oči otevřít. Oči mě bolí ze všeho toho breku. Nandávám si brýle a vstávám z postele. Nikdo mě nedonutí se převléct. Cestou ke dveřím procházím kolem mého zrcadla a ztrácím se ve svých zarudlých očích. Není divu, že mě tak bolí. Otevírám dveře a postupně scházím schod za schodem. Pod rukama cítím dřevo, pod nohami rozviklané schody, očima pátrám po zdech, kde je spoustu fotek naší rodiny. Rodiny, která vypadá na fotkách jako vzorová šťastná rodina, ale která je za všemi úsměvy rozpadlá. Vcházím do kuchyně, usedám ke stolu, kde na mě čeká už celá moje rodina a můj talíř se svíčkovou. Rodina se ani neobtěžovala počkat a všichni jsou už v půlce svých talířů. Cítím, že mám ukrutný hlad, protože jsem včera nic nejedla, nešlo to. Dneska i když se musím přemáhat tak do sebe postupně dostávám celou porci. Během jídla se rozhlížím po mé rodině, která se mi ani nedokáže podívat do tváře, kromě mé mladší sestry. Naše oči se střetávají, nevím co ona vidí v mých očích, ale já v jejích vidím starost a sesterské pouto. Po chvíli své oči zase zamykáme ke svým talířům. Moje rodina se ani nepokouší se mnou navázat kontakt. Jako kdyby když ho nenaváží má bolest neexistovala.  Všichni dojedli a zvedli se od stolu, jen já tu sedím a snažím se vší sílou donutit sníst aspoň kousek jídla. Po chvíli cítím ruku na mém rameni, zvedám pohled a opět se střetávám s očima mé sestry. Až po chvíli mi dochází, že drží něco v jejích rukách. První, co vidím, je náramek, který jsem vyrobila a darovala Tess a hned vedle toho obálku s mým jménem na vrchu. Srdce se mi zastavilo, protože jsem instantně pochopila o co se jedná. Dopis na rozloučenou. Srdce se mi skoro zastavilo. Slzy mi začaly stékat po obličeji. S rozklepanýma rukama jsem si to od Tamary vzala do svých a chvíli jsem se na tenhle poklad jen dívala neschopná se pohnout. Chuť na zbytek mého oběda mě přešla. Naposledy jsem vzhlédla a střetla se očima s Tamarou. Její oči byly plné lítosti, její rty se hýbaly a jediné, co jsem ve svém skoro transu slyšela byla věta “jsem tu pro tebe”. Nebyla jsem schopná slov. Pomalu jsem se zvedla a běžela opět do pokoje. Sedám si na postel, v rukách držím náramek a obálku. Pár minut se na to jen dívám, pak si nandávám náramek a obálku otevírám.