Kočičí válečníci Tři Sestry

Kapitla 6.

„Všechny kočky, které byly vybrané na shromáždění u dvou malých stromků, se prodíraly podrostem jak nejrychleji to šlo. „Už jdeme zase pozdě," zavrčela Mračná hvězda a hnala svůj klan rychleji. Konečně dorazili na okraj Velkého údolí a poté seběhli dolů, kde už čekal Večerní. Velitel Večerního klanu pozdravil Mračnou úklonem. Mračná mu to opětovala a začlo shromáždění. „Krvavý měsíc" kývnul na velitelku, čímž naznačil, že začne. „Večerní klan je na tom velice dobře," řekl lhostejně. „Máme spousty kořisti a dostatek vody." „Protože nám ji kradete," zavrčel Rákos neslyšně. Polárka se zasmála, ale hned ztichla, když spatřila velitelky varovný výraz. „Také máme nové učedníky Měsícotlapku, Stříbrotlápka, Sojkotlapku a učednici léčitelky Vrbotlapku. Bohužel se nemohly dostavit, jelikož v našem klanu řádí zelený kašle a jeden učedník je nakažený. Také máme nové dva válečníky Soumraka a Havranku." Havranka seděla nejblíže veliteli, protože je to jeho dcera, a když na ni všichni pohlédli, začervenala se. „To je za Večerní vše," mňoukl a uvolnil místo Mračné. Půlnoc hleděla na svoji učitelku s úctou. Měla ji opravdu hodně ráda. „V Ranním klanu je všechno v pořádku..."

Půlnoc přestala poslouchat a místo toho se zahleděla na svoje černé tlapky. „Škoda, že Zlatuška a Kytička jít nemohly," zamumlala. „No, občas to tak bývá," odpověděl jí hlas. Půlnoc se otočila a všimla si, že vedle ní sedí celou dobu Leknínotlapka. Bílý učedník se na ní podíval takovým zvláštním pohledem a usmál se. Ten pohled byl tak - tak neobvyklý, ale Půlnoc se rozhodla, že se tím nebude zabývat, teď opravdu ne. Černá učednice mu to opětovala a ponořila se do svého světa otázek.

Když se všechny kočky se začaly rozcházet zpátky na své území, Leknínotlapka dloubnul tlapkou do Půlnoci, aby se probrala. Černá kočka sebou škubla a potom se udiveně podívala na svůj klan, jak odchází. „Děkuju, že jsi mě probudil," řekla a odběhla pryč. „Kéž by tak šla semnou," posmutněl učedník a loudavě doběhl ostatní.

___________________________

„Když se vrátili do tábora, bylo už skoro ráno. Půlnoc zamířila do učednického doupěte, kde sebou plácla na mechový pelíšek a pokoušela se usnout. V tom na ní někdo skočil. Černá učednice vyskočila na tlapky a naježila se. Vedle ní seděla Kytička. „Tak jaký to bylo?" zeptala se nedočkavě a přešlapovala s tlapky na tlapky po svém pelíšku. „Nic zajímavého," mňoukla a protáhla se. „Aha," mňoukla Kytička. „A dozvěděla si se alespoň něco nového?" zeptala se znovu. „Jo, dozvěděla," zavrčela Půlnoc unaveně. „Že Večerní jsou prolhané mrchy." „Tak to jo a chceš si povídat?" zeptala se Rudá učednice. „Nech mě prosím spát," zamumlala Půlnoc a usnula...

Půlnoc stála na opuštěném vřesovišti a kolem ní utíkaly zraněné a vystrašené kočky. „Co se tu stalo?" vykřikla a vyhnula se utíkající kočce. Půlnoc se otočila, za ní stála velká černá kočka a v tlamě držela malé koťátko. Půlnoc na ni chvíli koukala, ale pak si zakryla oči tlapkami, protože to nechtěla vidět. Ozvalo se křupnutí...
Černá učednice zrychleně dýchala a snažila se utéct pryč, ale nemohla se ani pohnout. „TOMUHLE SE NEVYHNEŠ PŮLNOCI," ozval se ohlušující hlas.

Černá učednice se trhnutím probudila a vyběhla ven z doupěte. Potřebovala se nadechnout čerstvého vzduchu a vyhnat z hlavy ty odporné myšlenky. „Jsi v pořádku?" zeptala se Srnečka a posadila se vedle ní. „Jo, jsem," odvětila Půlnoc. Hnědá léčitelka nic neřekla a vyběhla ven z tábora.

_______________________

Kytička oběhla celý tábor, protože měla dneska úkol od svého učitele, aby ho vystopovala. „To je nekonečný," zamumlala a nasála vůni lesa. „Támhle," zajásala a přiběhla na místo, kde začínal Rysův pach. Pomalu se vyplížila dopředu. Kladla jednu packu za druhou, tak potichu, jak to jenom bylo možné. „To je tak zábavný," odfrkla Kytička. Rudá učednice seběhla kopec a zamířila podle pachu k Holubímu stromu. Tam na ní čekal její učitel. „Výborná práce, Kytičky," pochválil jí. Učednice se usmála a popošla k němu blíž. „Měli bychom se vrátit, za chvíli bude pršet, cítím to," mňoukl a vydali se zpět do tábora. Kytička přikývla a vyrazila jako první.

Kytička se proplétala mezi listy a snažila se je chytit. „Co to vyvádíš?" zeptal se jí Rys. „Lovím," odpověděla Kytička. „Zítra to zkusíme, tak si musíš pořádně odpočinout, ať jsi na to zralá," poznamenal. Rudá učednice nic nenamítala a jenom přikývla.

Kytička vběhla do trnitého tunelu a vyběhla na mýtinu, kde nabourala do Nocotlapky. „Ahoj," pozdravil ji učedník. „Ahoj, nevíš, kde je Půlnoc?" zeptala se Kytička. „Dneska ji celý den nebylo dobře, takže je asi u léčitelky," řekl a olízl si tlapku. Kytička se usmála a odešla. „Ahoj, Kytičko, co potřebuješ?" optal se Sluníčko. „Můžu se podívat na svoji sestru?" zeptala se. „Zatím ne, nevíme, jestli je to nějaká nakažlivá nemoc, nebo jenom stres," odpověděl. „A co se stalo?" vyzvídala dál. Sluníčko pokrčil rameny a pak řekl: „Srnečka ji našla ležet na zemi v bezvědomí, když se vrátila ze sbírání bylin." „Aha," posmutněla učednice. „Zajdu pro tebe, až ji bude líp, slibuji," řekl a zmizel v puklině skály.