Kočičí válečníci Tři Sestry

Kapitola 4.

„Dnes jsme se tu sešli, abychom jmenovali nové tři učednice," řekla velitelka a vyskočila na vysokou skálu.
„To jsme určitě my," zašeptala Plamínka.
Temninka se usmívala, jak nejlépe to šlo. Okvětníčka koukala nervozitou do země a pak se otočila na dav koček.
„Kde je naše maminka?" zeptala se svých sester.
„Mně je to upřímně jedno, nepotřebuju ji," sykla Temninka.
„Jak můžeš být tak mrzutá?" zeptala se potichu Plamínka.

„Plamínko, Okvětníčko a Temninko, včera večer jsem měla poradu se staršími a pověděli mi, že už jste připravené, a proto se dnes stanete učednicemi. Já, velitelka Ranního klanu, vyzývám válečnické předky, aby shlédli na tato tři koťata," pokračovala velitelka. „Plamínko, předstup," řekla a usmála se na zlaté kotě. „Od této chvíle se budeš jmenovat Zlatuška a tvou učitelkou se stane Polárka. Polárko, jsi už dostatečně připravena na svého prvního učedníka?" zeptala se velitelka. Bílá kočka přikývla a vystoupila z davu, aby se mohla dotknout Zlatušky čumáčkem.
„Okvětníčko, od této chvíle se budeš jmenovat Kytička a tvým učitelem se stane Rys." Rys se otočil na tmavě rudé kotě a posadil se vedle něho.
„A nakonec ty, Temninko," řekla chladně, „od této chvíle se budeš jmenovat Půlnoc a tvou učitelkou se stanu já," prohlásila a tím ukončila shromáždění. Kočky začaly provolávat jejich nová jména.

PŮLNOC, ZLATUŠKA, KYTIČKA
ZLATUŠKA, PŮLNOC, KYTIČKA, volaly všechny kočky, obzvlášť byl nejvíce slyšet Půlnočák.

„Neviděli jste někde Narcisku a Štíra?" ptala se Zlatuška. „Nikdo je neviděl od minulého dne. Co když se jim něco stalo?" přemýšlela a zamířila do doupěte učedníků. Když vstoupila dovnitř, v pelíšku ležel černý kocourek, nejspíše o tři úplňky starší než ona.
„Ahoj," řekla potichu.
Kocourek otočil hlavu a podíval se na Zlatušku. „Ahoj, ty jsi nová učednice?" řekl a protáhl se.
Zlatá kočička přikývla. „Chtěla jsem se tě jenom zeptat, kam bych si mohla lehnout."
„Tam vzadu by mělo být volné místo," ukázal tlapkou na rozhrabaný pelíšek vzadu.
„Aha..." zašeptala Zlatuška a přišla k tomu pelíšku.
„Počkej, na tom přece nemůžeš spát," ozval se učedník. „Něco ti donesu." Černý kocourek vyběhl ven z doupěte. Zlatuška si sedla a čekala. Po chvíli se vrátil a v tlamičce držel mech.
„A jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se.
„Já jsem Zlatuška. A ty?"
„Mé jméno je Rychlotlapa, ale říkej mi, jak chceš," řekl a posadil se.
Zlatuška se usmála, popadla mech a hodila si ho do pelíšku.
„Řekni mi něco o sobě," zeptal se.
„Mám dvě sestry a Moji rodiče se jmenují Štír a Narciska," odvětila a sedla si vedle Rychlotlapy.
„Ty jsi to kotě, co uteklo," zamumlal. Zlatuška přikývla a lehla si do svého nového pelíšku, ve kterém později usnula.

————————————————————-

„Zlatuško," ozval se hlas. Zlatuška otevřela oči.
„Je čas projít si území," řekla její učitelka Polárka.
„Ale co když se mi nechce," zamžourala očima.
„Tak to máš smůlu," řekla Polárka a popadla zlaté kotě za zátylek a vynesla ji ven.
„Půjdeme svižně, takže se snaž udržet se mnou krok," mňoukla a vyběhla ven trnitým tunelem. Zlatuška ji následovala.

„Přidej," povzbuzovala ji. Zlaté kotě se snažilo držet krok se svou učitelkou, jak nejlíp to šlo, ale i tak to nestačilo.
„Dobře, tak se na chvíli odpočineme," řekla Polárka a plácla sebou na travnatou půdu. Zlatuška jenom přihlížela a snažila se popadnout dech.
„Nemůžeme zpomalit?" zeptala se Zlatuška.
„Tak jestli nechceš být nejlepší z klanu, tak klidně ano," řekla sněhově bílá kočka.
„Já chci být nejlepší," zvolala.
„Tak bychom měli pokračovat, nemyslíš?" řekla Polárka a usmála se.

„Tohle je bývalý tábor našeho klanu," řekla, když míjely starou jeskyni.
„Páni," zašeptala Zlatuška a pak se zeptala: „Proč jsme teda odešli?"
Polárka neodpověděla a pokračovala dál.
„Tak tohle je Holubí strom, jak asi víš, nemusím ti to vysvětlovat, z toho názvu to určitě poznáš," řekla a přeskočila malý stromek.
Zlaté kotě se rozběhlo, protože to chtělo taky přeskočit, ale místo toho nabouralo do menšího stromku.
„Co to zase vyvádíš?" zeptala se Polárka a vykoukla zpoza stromu.
„Učíš se lítat?" zavtipkovala učitelka.
„M-moc vtipný," koktala Zlatuška, když se snažila zvednout ze země.
„Ukaž, pomůžu ti," nabídla se Polárka a postavila svoji učednici na tlapky.

„Cítíš ten odporný puch?" zeptala se Polárka, když se blížily k hranicím s Večerními.
„Fuj," prskla Zlatuška.
„Víš, my jim taky úplně nevoníme," dodala Polárka. Zlaté kotě nic neřeklo a prodralo se malým keříkem.
„Stůj!" zařvala bílá kočka a přiběhla ke Zlatušce. „Pojď se na něco podívat," zašeptala a vklouzla do ostružiní.
„To je tvoje maminka?" zeptala se a ukázala na ležící tělo černé kočky.
„MAMI!" vykřikla a chtěla se k ní rozběhnout, ale Polárka jí stoupla na ocas.
„Pořád tu ty odporné večerní krysy mohou být," zavrčela a vyplížila se kupředu. Popadla Narcisku za zátylek a pomalu ji začala táhnout směrem k táboru.