V srdci champion

Kapitola 1. - Nový začátek

Budík zazvonil přesně v 6:30 a rozlil po pokoji nesmlouvavé zvuky nového dne. Diana se pomalu probrala a instinktivně si přetáhla přes hlavu přikrývku, jako by tím mohla oddálit realitu, že je zase tady – začátek školního roku.

Chvíli ležela, poslouchala tlumené zvuky probouzejícího se domu a tiše doufala, že budík už nezazvoní podruhé. Samozřejmě, že zazvonil. S povzdechem odhodila peřinu a posadila se. Na nočním stolku jí leželo rozvržení prvního školního dne a seznam úkolů, co si včera večer sepsala. Den D si tam připsala, aby se přinutila vzít dnešní den trochu s humorem.

Po cestě do koupelny se ještě zastavila u zrcadla. Unavené oči, hnědé vlasy rozcuchané jako obvykle. Nic nového. Přála si, aby jí začátek školního roku přinesl nějakou změnu – něco, co by ji přimělo cítit se jinak, možná méně neviditelně. Ale pak se uklidnila tím, že přece jen být neviditelná má i své výhody.

O dvacet minut později už byla oblečená, s batohem na rameni a připravená vyrazit. Když procházela kuchyní, maminka na ni kývla se šálkem kávy v ruce. „Hodně štěstí, Zlato! Bude to určitě dobrý rok," usmála se povzbudivě.

Diana jí úsměv oplatila a zamířila ke dveřím. Ve skutečnosti si moc nadějí nedělala. Škola pro ni vždy byla jen místem, které musela nějak přežít. Letos to bude stejné – ona, zadní lavice, tichý svět zápisků v sešitu. Nebo aspoň tak si to myslela.

Netušila, že už brzy bude všechno jinak.

Školní chodba byla přeplněná hlukem studentů, kteří se bavili o všem možném – od včerejších domácích úkolů až po nejnovější drby. Diana kráčela podél zdi s pohledem sklopeným k zemi, snažila se být co nejméně nápadná. Už dávno si zvykla na to, že pro ostatní je téměř neviditelná, což jí sice někdy vadilo, ale zároveň v tom nacházela útěchu. Nikdo ji neřešil, a to jí vyhovovalo. Ve třídě ji znali jako "tichou Dianu", tu, co sedí v zadní lavici a nevypadá, že by se chtěla zapojit do jakýchkoliv velkých rozhovorů.

Přišla do třídy, kde už někteří spolužáci seděli a pokračovali v tlumených rozhovorech. Diana se posadila na své obvyklé místo u okna, vytáhla z tašky sešit a začala si bezmyšlenkovitě čmárat do rohu stránky. Tohle byl její bezpečný únik, prostor, kde se mohla ponořit do svého světa. Dnešek měl být jako každý jiný – aspoň si to myslela.

Pak se ale otevřely dveře a do třídy vstoupil nový student. Měl tmavé vlasy, trochu rozcuchané, jako by právě vylezl z postele, a oči, které se smály, i když jeho tvář zůstávala vážná. Držel batoh ledabyle přes jedno rameno a rozhlížel se kolem, zatímco si ho ostatní zvědavě prohlíželi.

Diana slyšela, jak si dívky kolem ní něco šeptají, a všimla si, že někteří kluci v lavicích se na něj dívají s mírným opovržením. Sám profesor Dickens, který právě vstoupil do třídy, zůstal na chvíli zaraženě stát.

„Takže... vítám tě, Alexi," přerušil profesor ticho. „Posaď se tamhle dozadu, na jediné volné místo vedle Diany."

Diana cítila, jak jí zrudly tváře. Věděla, že se k ní brzy přidá lavina pohledů. Alex se na ni podíval, usmál se a zamířil k ní. Diana sklonila hlavu, přála si, aby byla neviditelná ještě víc než obvykle. Jakmile se posadil, ucítila jemnou vůni jeho kolínské.

„Ahoj," pozdravil ji tiše. Jeho hlas byl klidný a příjemný.

„Ahoj," zamumlala nazpět a raději si sklopila oči zpět do svého sešitu.

Alex byl ale klidný a zdál se, že ho její plachost neodradila. „Takže tady je to moje nové království," řekl polohlasně, jako by si pro sebe shrnul situaci. Podíval se na ni trochu pobaveně. „Jak to tu chodí?"

„Jak... to myslíš?" opáčila trochu zmateně.

„No, kdo je tady ta 'hvězda', kdo je 'drama queen' a podobně?" zeptal se se zájmem, jako by byl odhodlaný okamžitě prozkoumat všechny detaily jejich školního světa.

Diana mu chtěla odpovědět stručně a zmizet ve své ulitě, ale jeho otevřený pohled a zvědavost ji přiměly k lehkému úsměvu. Možná, jen možná, by tenhle nový kluk mohl být jiný než ostatní.

Diana si odkašlala a nenápadně si přehodila vlasy přes rameno. „A co ty? Co tě sem přivedlo?" zeptala se, i když se obvykle vyhýbala konverzacím s cizími lidmi.

„Nějak jsem potřeboval změnu," odpověděl kluk s mírným úsměvem. „Nové město, nová škola... kdo ví, třeba se tady něco zajímavého stane."

Diana na něj překvapeně pohlédla. Většina lidí, které znala, se spíš držela zpátky, než aby se hnala za něčím neznámým. Možná právě proto ji jeho slova zaujala. Byl jiný. „Tak hodně štěstí," řekla se stopou ironie v hlase, ale koutky jí cukaly.

„Štěstí mi prý obvykle přeje," odpověděl sebejistě. „A když ne, tak si ho udělám sám." Ten klid a lehkost, s jakými mluvil, ji zneklidňovaly, ale zároveň lákaly.

„Tak to jsi odvážný," pousmála se Diana a podívala se stranou, aby skryla rostoucí zájem.

Kluk se pousmál, jako by ji prohlédl skrz. „Odvážný? Možná. Ale někdy je lepší skočit do neznáma, než zůstat stát na místě," řekl a v očích mu zajiskřilo. „Jak se vůbec jmenuješ?"

„Diana," odpověděla tiše, přestože si uvědomila, že právě teď udělala něco, co obvykle nedělá — představila se. Na školních chodbách měla tendenci se lidem vyhýbat a být neviditelná, ale teď se jí zdálo, že už není cesty zpět.

„Já jsem Alex," usmál se a natáhl k ní ruku, jako by chtěl stvrdit jejich setkání. Diana chvíli zaváhala, ale pak mu ruku podala a pocítila zvláštní teplo, které jí na okamžik dodalo odvahu.

„Tak co, Diano, ukážeš mi tu něco zajímavého?" řekl s šibalským úsměvem.

Diana se zhluboka nadechla. Měla možnost říct ne, zůstat ve své bezpečné ulitě, ale místo toho přikývla. „Dobře, ale nečekej žádné zázraky. Tohle město není tak vzrušující, jak si možná představuješ."

Alex ji sledoval se zájmem. „To se ještě uvidí," řekl tajemně a vykročil vedle ní. Možná, jen možná, by právě on mohl být ten, kdo jí otevře oči a přiměje ji vidět svět jinak.

A tak spolu prošli chodbou ven, do šedivého odpoledne, které se zdálo o něco méně všední než obvykle.