Švadlena - Scary Story

Část druhá

Jak dny ubíhaly a přibližoval se den, kdy Edward s matkou nastoupí do kočáru a pojedou na náměstí za švadlenou, paní Lancelotová byla čím dál tím nedočkavější, zatímco Edwardovi pochybnosti stále narůstaly. Nevěděl proč, ale měl takový zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Když se s tím svěřil matce, jen nad tím mávla rukou a prohlásila: „Ta švadlena je vyhlášena v celé zemi. Její šaty nosí šlechta a bohatí lidé. Vím, že je taková 'podivínská', ale je to švadlena, která nedělá nic jiného než svou práci. Nemůžeš být tak podezřívavý, drahoušku."

Edward pokrčil rameny. „Když mně se zdá, že se něco stane. A ten sen..."

„Ten sen byl jen snem, Edwarde!" napomenula ho už vážně jeho matka. „Sny se nikdy neplní. To máš z toho, že jsi tak obezřetný. Zkus se alespoň trochu uvolnit a nekazit mi tak radost, ano?"

„Ano, mami," odpověděl popuzeně Edward.

Jak si myslel, svou matku o tom nepřesvědčí. Jak by ji snad mohl přesvědčit o tom, aby si u švadleny ty šaty nenechala udělat? A vůbec... co je na tom vlastně špatného?

Tak dost, zarazil Edward sám sebe v duchu. Jeho matka má pravdu - musí se uvolnit a nekazit tak matce její radost. Celé tohle divadýlko kolem švadleny a šatů je holý nesmysl. Je to přeci jen obyčejný obchod, že?

Dny se vlekly strašlivě pomalu a Edwarda to ničilo. Byl totiž zvědavý, jak dopadnou matčiny šaty, a tak se toho dne brzo vzbudil, nasnídal se a teple se oblékl. Netrpělivě čekal na svou matku, než se oblékne a sestoupí po schodech do předsíně. Vlastně ani nevěděl, proč je tak nedočkavý - jsou to snad jeho šaty? Ne. A zajímá ho móda? Taky ne. Tak proč má stále ten pocit? Pocit, že se něco zvrtne, že se stane něco, co už nepůjde vrátit... Zavrtěl hlavou, aby zahnal všechny nesmyslné myšlenky, kterých měl nyní plnou hlavu, a uvítal svou matku.

„Dobré ráno, mami," pozdravil ji a pokusil se nasadit alespoň letmý úsměv.

„Ach, dobré ráno, miláčku," řekla paní Lancelotová celá natěšená. „Tak vyrazíme? Už se nemohu dočkat, až spatřím své nové šaty."

Před domem na ně opět čekal kočár. Jak se dalo předpokládat, mlha se táhla uličkami celého města a slunce halily pochmurné mraky. Vypadalo to, že se každou chvíli rozprší.

Edward s matkou nastoupili do kočáru, zavřeli za sebou dvířka a usadili se na teplých sedačkách.

Paní Lancelotová si cestou upravovala svůj kožich a uhlazovala si účes. Jakmile se ocitli na náměstí a kočár zastavil, nečekala na nic a otevřela dvířka kočáru.

„Jsme na místě..." začal kočí, ale než stihl větu dokončit, byla už paní Lancelotová i s Edwardem venku a mířili ke švadleně.

Byla opravdu hustá mlha, a tak nebylo moc dobře vidět na cestu. Edward cestou šlápl do kaluže nějaké tekutiny - zřejmě vody, protože to na jeho tmavých mokasínech nezanechalo viditelné stopy.

Jak se blížili k obchodu, v Edwardovi narůstalo pokušení chytit matku za ruku a utéci s ní zpátky ke kočáru. Ale kočár je pryč a objeví se zde až za další dvě hodiny.

„Tak jsem tady," řekla paní Lancelotová a otevřela dveře do obchodu. Zvonek zacinkal a Edward za sebou zavřel dveře.

Vypadalo to, že švadlena je ve vedlejší místnosti, protože obchůdek byl opět celý potemnělý a nic se zde nehýbalo.

Paní Lancelotová stála s očekáváním v obličeji a rozhlížela se po obchodě s nadějí, že zahlédne své šaty, a tak si ani nevšimla, když od ní Edward o pár kroků poodešel, aby se zde alespoň trochu porozhlédl. Právě stál u dřevěného pultu, když si všiml pootevřených dveří, ze který vcházel nenápadný proužek světla.

Ohlédl se na svou matku a když se ujistil, že si ničeho nevšimla, popošel trochu blíž a nahlédl do místnosti za dveřmi.

Jeho srdce jakoby se zastavilo.

Spatřil švadlenu, jak sedí na nízké trojnožce u dřevěného starého kolovratu a zpracovává nějakou látku - tu látku, kterou si jeho matka tak zamilovala.

Vedle švadleny bylo velké dřevěné vědro plné jakési tekutiny, kterou Thomas neviděl. A za švadlenou visely kůže. Lidské kůže.

Edward jakoby přestal dýchat, když si prohlížel narůžovělé kůže od krve, jak visí na dlouhé prohnuté šňůře.

Švadlena zastavila kolovrat a zpracovanou kůži namočila do vědra s neznámou tekutinou. Když kůži vytáhla, byla celá rudá - ve vědru byla krev.

Rudou kůži pověsila švadlena na další šňůru, kde nechávala kůže zaschnout do krásné červené barvy. Poté přešla do rohu místnosti a vrátila se s celou lidskou nohou - a přímo před Edwardovýma očima z ní začala stahovat kůži, holýma rukama.

Edwardem prošlo několik pocitů. Chtělo se mu vykřiknout, zvracet, utéct, chtěl udělat cokoli, jen aby se dál nemusel dívat na tu strašlivou podívanou.

Se zhrozeným výrazem se rozhodl vycouvat ode dveří, nechtěně však zavadil o klubko s vlnou. Klubko se téměř neslyšně skutálelo na zem.

V tu chvíli se švadlena ohlédla.

Edward pocítil její pohled a neváhal a ihned se ode dveří vzdálil.

„Edwarde!" zvolala jeho matka polohlasem. „Kde jsi byl? Paní švadlena už by tu měla být..."

Edward jakoby ztratil hlas. Měl chuť matku chytit za ruku a utéci s ní někam pryč, kamkoli, jen daleko od té švadleny...

„Přejete si?" ozval se švadlenin hlas a Edward se vyděšeně ohlédl.

„Ó, to jste vy, madam," řekla švadlena, koutkem oka zírajíc na Edwarda.

„Ano," přikývla paní Lancelotová. „Přišla jsem si pro své šaty."

„Zajisté." Jakmile švadlena rozsvítila všechny svíce v obchodě, zmizela za pultem. Edward zahlédl, jak nenápadně zavřela dveře do vedlejší místnosti.

„Tady jsou," řekla švadlena, napřímila se a podala paní Lancelotové červené šaty.

„Ach, ty jsou překrásné!" zvolala paní Lancelotová, zatímco prsty přejížděla po měkké kůži šatů. „Moc se mi líbí, jak jste vyvedla ty rukávy. No není to krása, Edwarde, miláčku?"

Edward sebou nepatrně cukl a švadlena si toho všimla.

„Edwarde?" otázala se paní Lancelotová a vrhla po svém synovi pohled, který hlásal: „Chovej se slušně a vychovaně odpověz, hned."

„J-já..." Edward nemohl mluvit. Švadlena na něj pohlížela pohledem, který nedokázal popsat. „J-jistě, mami. Je to k-krásné, m-moc."

„Výborně!" pochválila si paní Lancelotová. „Vidíte, jak se libí?" zeptala se švadleny.

„Zajisté," odpověděla švadlena.

„Oh, jistě." Paní Lancelotová šaty opatrně odložila na staré křeslo a vytáhla peníze.

„Kolik že to dělá?"

„Pojďte za mnou." Švadlena Edwardovu matku uvedla k dřevěnému pultu a zatímco s ní vyřizovala cenu, koutkem oka kontrolovala toho chlapce.

„Tady máte," předala paní Lancelotová švadleně peníze. Poté ještě počkala, než jí švadlena zabalila šaty do ochranného povlaku, pak se obrátila na Edwarda. „Tak, a můžeme jít. Slušně pozdrav."

Edward se však neměl k pozdravu. Stále měl před očima tu scénu - jak shrbená švadlena sedí u kolovratu, zpracovává lidskou kůži a máčí ji v krvi, zatímco za ní visí další a další lidské kůže, které na sobě budou nosit muži, ženy, a možná i děti...

Celou cestu do Lancelotovic domu Edward mlčel. Jeho matka bude nosit lidskou kůži obarvenou krví.

„Edwarde! Posloucháš mě vůbec?"

„J-já, ano, jo..." vykoktal Edward.

Matka si ho přeměřila podezřívavým pohledem. „Není ti něco? Nejsi nemocný?"

Edward neodpověděl. Jen dál zamyšleně hleděl z kočáru a nevěděl, co si má počít...