Švadlena - Scary Story

Část třetí

Jakmile dorazili domů, zamířil Edward rovnou do svého pokoje. Ani večeři si nedal. Místo toho zatáhl závěsy na oknech a zamkl dveře. Poté si lehl na postel a zavřel oči.

Švadlena ho viděla. Přistihla ho, jak spatřil všechny ty... ty... ty věci. Ty ohavné věci, a Edward nepředpokládal, že to nechá být. Ona se tím živí - vyrábí šaty z lidské kůže, vyrábí šaty z lidí, a proto je tak úspěšná. Lepší materiál než lidská kůže snad ani není. Nic není tak dokonalé, jako nosit na sobě šaty ze své kůže. Z kůže svého druhu. Z kůže, na kterou jsou všichni zvyklí.

Ale kde švadlena všechny ty kůže bere? Zabijí snad lidi? Anebo jí je někdo dováží? To jsou otázky, na které Edward nedokázal odpovědět.

Jeho matka bude nosit lidskou kůži. Zřejmě to bude ženská kůže, protože mužská by na ženy byla moc hrubá. A muži zase nosí mužskou kůži, ženská by na ně byla moc jemná.

Dost! Takhle přece nesmí uvažovat, vždyť on myslí stejně jako ona.

A teď mu to došlo. Ta záhadná zmizení všech těch lidí, to o čem se psalo v novinách, má na svědomí švadlena.

Když se ráno probudil, měl horečku. Celý den proležel ve své posteli, neschopen si bez doprovodu dojít ani na záchod. Když se ho matka zeptala, co se s ním stalo, jen jí odpověděl: „Asi jsem se včera málo oblékl." Ale jak Edward věděl, jeho matku to stejně nepřesvědčilo.

Edward nevěděl, jestli to má své matce říci. Stejně by mu nevěřila... ale když se mu o den později přišla ukázat v těch nových červených šatech, málem omdlel. Paní Lancelotová k němu zavolala doktora, ten jí jen řekl: „Je ve stresu. Z toho má tu horečku. Nevíte náhodou o něčem, co by ho nějak... jak to říci... vyděsilo? Vystresovalo?"

„No..." Paní Lancelotová se pokusila zamyslet, na nic však nepřišla.

Jakmile doktor odešel, sedla si paní Lancelotova na postel k Edwardovi a zeptala se ho: „Tak co tě trápí? No tak, mně to říct můžeš."

„Ale, mami," začal nejistě Edward. „Mě opravdu nic netrápí."

Jeho matka si ho změřila pohledem. „Tak dobrá. Hezky se vyspi, miláčku." Poté odešla.

Jak se zdálo, noci byly pro Edwarda nejtěžší. Byla tma a byl sám. Bál se usnout, protože by se mu určitě zdál nějaký zlý sen, ale zároveň nechtěl být vzhůru, protože se bál. A tak jen ležel v posteli a doufal v ráno.

Ráno navštívila Edwarda jeho matka brzy. Když mu změřila teplotu, zjistila, že už nemá horečku.

„Vážně chceš stále ležet v posteli a nic nedělat?" ptala se ho docela nejistě.

„Ještě mi není úplně dobře," odpovídal jí vždycky Edward.

„Ale projít se mezi lidmi by ti prospělo."

„Ještě ne. Musím odpočívat."

„Jak myslíš."

Ale odpoledne už to Edward nevydržel a seběhl po schodech dolů za matkou do kuchyně. Byl rozhodnut, že jí to prostě musí říct.

„Á, drahoušku!" přivítala ho paní Lancelotová. „Tak co, už je ti lépe?"

„Ano... Mami, musím ti..."

„Tu jsem ti chtěla povědět," přerušila ho zamyšleně paní Lancelotová, „že včera, jak jsme šli s tvým otcem na ten ples, jsem si na sebe opět vzala ty šaty od té švadleny. Víš jaké, že? Byl jsi tam se mnou. A musím ti říci, že jsou opravdu úžasné!"