When words fail, music speaks.

část první

Nikdy jsem neměla typ, nebo jsem možná jen nevěděla, že nějaký mám. To se ale změnilo, když jsem ho uviděla.
Seděl na lavičce v parku a brnkal na struny své akustické kytary popsané černou fixou, nebyli to čmáranice, některé z nich byli až moc elegantní, a tak jsem usoudila, že to budou podpisy.
Jemně si pobrukoval.
Sundala jsem si z ramen svůj malý batoh a sedla si o pár laviček dál od něj v protější řadě.
Z ruksaku, který teď ležel na lavičce vedle mě, jsem vytáhla svou oblíbenou knihu, která už mě ani nemohla ničím překvapit vzhledem k tomu, kolikrát jsem jí už četla. Otevřela jsem jí na straně, kde byla vložena záložka, a zadívala jsem na záhadného neznámého. Snad jste si nemysleli, že bych se mohla soustředit na čtení, když o kousek dál sedí někdo takový.
Neberte to špatně, tohle normálně nedělám, nejsem žádný stalker ani nic podobného, vlastně se spíš vždycky snažím na lidi moc nekoukat, ale tenhle kluk si prostě zaslouží mou pozornost.
Vykoukla jsem nad horním rohem knihy a zadívala se na něj podrobněji.
Zpod černého klobouku, mu koukaly tmavě hnědé vlasy, a i přes vzdálenost ve které jsme se nacházeli, jsem viděla jeho modře zářící oči. Měl na sobě tmavě modrou flanelovou košili a černé džíny, které měl jen tak napůl zastrčené do světle hnědých kožených kotníkových bot.
V koutku jeho úst svíral zuby malou, skoro ořezanou obyčejnou tužku, kterou občas něco zapsal do malého bloku položeném na jeho levém koleni. Z toho, jak vždycky něco zapsal, když párkrát brnknul na kytaru a něco si zabroukal, jsem usoudila, že nejspíš píše. „Píšeš?" tahle slova vyletěla z mých úst, aniž bych nad nimi stačila zapřemýšlet.
To jsem celá já, musím se naučit nejdříve přemýšlet, než něco řeknu, teď si bude myslet, že jsem ho sledovala. A já ho opravdu sledovala, což dělá tuhle situaci, situací ještě horší. Bravo Zoe, to se ti opravdu povedlo, nekonečno - nula pro boha trapnosti. „Píšu." Usmál se, ale nepodíval se na mě.
Sakra, to jako věděl, že ho celou dobu sleduju? Super, právě navýšil skóre bohu trapnosti, aniž by to věděl. „čteš?" zeptal se, ale teď už se na mě podíval. Bože, asi jsem se v těch očích právě utopila.
„Ne, teda vlastně, jo čtu" zakoktala jsem a vduchu
se při tom plácla přes čelo.
„Co čteš?"
„Co píšeš?"
Následovalo další plácnutí. To jsem mu opravdu odpověděla na otázku další otázkou? Horší je, že jsi mu vlastně ani neodpověděla Zoe, ozvalo se moje svědomí. Mělo pravdu, ale vlastně mi ani nedošlo, že se tady vybavuju s člověkem, pardon, s andělsky krásným klukem, kterého neznám, a který si nejspíš myslí, že jsem divná, protože jsem ho asi deset minut ‚nenápadně' sledovala.
Jemně se zasmál, „píšu písničku" usmál se. Měla jsem dva a půl roku rovnátka, ale ani ty nejlepší rovnátka by nevytvořily takový úsměv jako má on. „tak teď ty" uchechtl se, když jsem sebou jemně trhla. „já čtu knížku" řekla jsem a on se zasmál, „Jsi roztomilá."
Cože? Jasně, na to bych se asi měla zeptat nahlas. „Cože jsi to říkal?" nevěřícně jsem se na něj koukala.
„Neřekl jsem nahlas něco o roztomilosti, že ne?" řekl celkem v klidu. On je v klidu? Právě omylem řekl cizí holce takovou věc a ani se nečervená nebo zběsile neomlouvá za něco, za co se omlouvat nemusí?
protože to jsou přesně ty věci, které bych dělala já, a spoustu dalších... a potom bych asi rychle odešla.
„Myslím, že to bylo přesně to, co jsi řekl" odpověděla jsem mu s trochu chvějícím se hlasem.
„No,.. tak když jsem to řekl, tak to bude pravda" odpověděl s úsměvem a sklonil hlavu ke svému bloku. Zatímco on byl naprosto v pohodě a ještě se s klidem přiznal, že to doopravdy řekl, já se červenala jako rajče a srdce mi bušilo jako o závod.
„Promiň, nepředstavil jsem se. Já jsem ňákej Ben" Srdce, které předtím tak strašně bušilo se málem zastavilo leknutím, když si přisedl vedle mě na lavičku.
„Já...Já jsem,..Já.. Zoe. Jmenuju se Zoe." Takhle jsem se ještě nikdy při představování nezakoktala.
„Těší mě, Zoe"