When words fail, music speaks.

část třetí

Po tom, co jsem Emmě povyprávěla všechno, co se dnes stalo, jsme společně dokoukaly tu kuchařskou show, která byla už skoro u konce, protože Em je hrozně zvědavá, mladá žena a měla spoustu otázek.
Před pár minutami si šla zaběhat a tak jsem v bytě zůstala sama.
Možná by se hodilo, abych vám Emmu aspoň trochu přiblížila, jsme kamarádky už přes rok a půl.
Potkala jsem jí hned první den, co jsem se z Wolverhamptonu přestěhovala do Londýna.
Vůbec nikoho jsem tedy v Londýně neznala a pro mě navazování kontaktů,
a ještě k tomu v cizím prostředí, není zrovna jednoduché, takže jsem se začátků
v Londýně opravdu obávala.
Jsem sice Angličanka, ale víc si vychutnám kávu než čaj a tak jsem hned po vybalení věcí v jednopokojové garsonce vyrazila ochutnat právě londýnskou kávu.
*vrácení v čase*
patnáctý leden, 2014
Vešla jsem do malé kavárny na samém konci jedné zapadlé uličky. Nad mou hlavou narazili dveře do
malinkého zvonečku, který při nárazu vydal slabé, příjemné cinknutí.
Do nosu mě udeřila silná vůně různých druhů kávy, ale po mé levici jsem viděla i starší pár usrkávající
z malých hrníčků čaj s mlékem. Pousmála jsem se a opatrně si z hlavy sundala černý baret tak, aby mi sníh, který se na něm v teplem zalité kavárně pomalu rozpouštěl, neztekl na čerstvě umyté vlasy.
Složila jsem baret na půl a udělala pár kroků k pultu.
„Hezké odpoledne, čím vám můžu posloužit?" Usmála se na mě vysoká brunetka za pultem.
Vypadala asi stejně stará jako já, kolem sedmnácti, možná osmnáct.
Oplatila jsem jí úsměv, „dala bych si kávu bez mléka s třemi lžičkami cukru, prosím."
„Něco na zub?" ukázala na černou tabuli za sebou, na které byly bílou křídou napsané různé dezerty.
„Mohla bych si dát čokoládovou vafli s malinami?"
„Píšu si." usmála se a zapsala mou objednávku do svého bloku.
„Bude to trvat pár minut, zatím se posaďte k jakémukoliv stolu." A s tím odběhla na druhou stranu pultu.
Sedla jsem si ke stolku, který měl jednu stranu u zdi, kterou lemovala kožená sedačka.
Sundala jsem si bundu a přehodila jí přes židli na levé straně, aby trochu oschla.
Po pár minutách vyšla z poza rohu ta samá servírka, která přijímala mou objednávku,
a položila přede mne kávu, a lahodně vypadající vafli.
„Děkuju" usmála jsem se na ní a zamíchala si do kávy cukr který ležel vedle šálku v malé skleněné mističce. Kývla hlavou.
„Můžu se na něco zeptat?" usmála se na mě „Teda jestli se to nehodí, tak,"
„Ne, to je v pořádku"
Ukázala na židli oproti mě a podívala se na mě „můžu?"
„Jistě," odpověděla jsem.
„Jmenuju se Emma." Řekla a natáhla přes stůl ruku, kterou jsem přijala.
„Zoe" potřásla jsem jí s rukou.
„Ty nejsi z Londýna, že ne?"
„Ne, přistěhovala jsem se teprve dneska z Wolverhamptonu, kvůli škole" odpověděla jsem jí a usrkla se své kávy.
„Páni, to je trochu z ruky kolik, tři hodiny?" Podivila se
„Dvě a půl" usmála jsem se.
„Co studuješ?"
„Literaturu"
„Píšeš knihy?" zeptala se mě zaujatě.
„To ne, ale miluju četbu a ráda bych jednou překládala." Znovu jsem si usrkla se své kávy.
„To zní super" řekla a pustila se semnou do dlouhé konverzace.
*zpátky do současnosti*
Emma se tenkrát stala mým přítelem, někým, komu jsem věřila a mohla jsem si s ní povídat o všem a necítila jsem, že se musím kontrolovat. Em je o dva roky starší, takže už může mít svůj vlastní byt.
A tak mě před pár měsíci osvobodila od života ve staré garsonce a dovolila mi, teda spíš mě donutila,
abych se k ní přestěhovala.
Tak tady jsem, v celkem prostorném, útulném bytě, který by si moji rodiče nemohli dovolit měsíčně celý platit, a tak jsem nesmírně vděčná Em, že mi za práci v její kavárně občas s placením nájmu pomůže.
Po vypnutí televize, jsem odešla do svého pokoje, a plácla sebou na postel.
Chvíli jsem jen tak ležela a zírala do stropu, ale potom jsem si vzpomněla, že jsem ještě neodpověděla na Benovu textovku.
Otevřela jsem jí a začala přemýšlet. Co mám odepsat? ‚Já taky'? Ne, to mi nepřijde jako nejlepší nápad.
Po pár dlouhých minutách, přemýšlení a přemáhání se přiložit palec na slovo odeslat, jsem Benovi napsala To by bylo fajn. Ráda jsem tě poznala. Z:)
Po pár minutách mi přišla odpověď.
Už jsem se bál že neodepíšeš, to mi nedělej!
Psali jsme si pár dalších hodin, o ničem konkrétním, ale hodně jsme se o sobě dozvěděli.