Civilizace 2.0

Pohřeb

„Žádná část těla nejde nahradit tak, abyste se po zbytek života cítili stejně. Prostě vám bude chybět. Ať je to ruka, noha, ledvina, plíce, je to jedno. Jak jí nahradit? Byla jedinečná a vy jste na ní byli závislí. Možná si někdy ani neuvědomujeme, jak závislí jsme na tom, co nám bylo dáno. Plyšák. Hračka. Přátelství. Dům. Auto. Je to jedno. Na tomhle nesejde. Byla to část vás. A co se stane, když o ni přijdete?

Roztrhané hedvábí už nebude nikdy stejné. Zlomená větev už nesroste. Stejně to má naše srdce. Nemůžeme si ho prostě zašít, zmrazit, rozbít, ani roztrhat. Prostě ho máme zlomené. S tím se musíme naučit žít.

Už jste někdy zažili tento pocit? Ztratili jste oblíbeného plyšáka, ruku nebo nohu, nejlepšího přítele? Dokážeme si vůbec představit, jaké to je, když se naše srdce doopravdy zlomí?

Já ano. Já nyní vím, jaké to je. Je to špatné. Snažím se trhlinu na srdci zaplnit úspěchy, uznáním, penězi, koníčky. Ale do téhle díry nic nepasuje. Nic nemá stejný tvar. Nikdy už neucítím dostatečné uspokojení z věcí, které dělám.

Tohle je opravdová prázdnota. Prázdnota, kterou už nikdy nevyplníme radostí.

Už jste vůbec někdy přemýšleli o smrti? Já ano. Přemýšlel jsem, kam lidé chodí. Jak se potom cítí. Co dělají. Zamýšlel jsem se, zda zemřelý stále vnímá a cítí. Vidí a pozoruje. Existuje spoustu teorií. Někdo věří v reinkarnaci, někdo v posmrtný život v nebi či pekle, někdo věří, že pak přijde prostě ticho a klid.

Ale jen jediná věc je jistá. Že pozůstalí truchlí. Nikdy jsem nepřemýšlel o té prázdnotě, která nás čeká po smrti našich nejbližších. Jaké to je? Přejde nás ten pocit někdy? Přemýšlel jsem, kdy nás přejde. Nikdy jsem se nezamyslel nad tím, jak bych ji mohl zaplnit. Nikdy jsem si to ani nedokázal představit, ač jsem si to mnohdy myslel. A teď, když to vím, nechci o tom přemýšlet už ani vteřinu. Chci zapomenout. Chci si zašít srdce, zmrazit ho, roztrhat, zničit. Tohle všechno by bylo milosrdnější, nežli pocit prázdnoty. A věřte mi, ten nikdy nezaplníme. Naše srdce nemá náhradní díly. Jednou se zlomí a je zlomené navždy.

A takhle se já cítím. Děkuji."

Odcházím zpět na své místo v první řadě, hned vedle Kí.

Kí – celým jménem Kirké – je má sestra. Zrovna si sundává úzké, široké brýle s černými obroučky a utírá slzy do bílého kapesníku. Její rozteklá řasenka na něm zanechává černé šmouhy, které jí rozmazávají líčení všude kolem očí.

„Děkujeme za... no... ehm... realistický projev mladého pana Taceta. Jak již bylo zmíněno, rány v srdcích jsou věčné. Čas dokáže zeslabovat následky, dokonce umí i rozprášit vzpomínky v prach, ale naše srdce již nikdy nebudou, jako dřív bývala. Nyní poprosím slečnu Tacetovou, jste připravena na svůj proslov?"

Kí popotáhla a napřímila se. Stále se dívala do země, aby nebyly vidět její zarudlé oči a rozmazaná řasenka. Vypadala tak docela komicky, trochu jako panda. Odhodlaně vstala a prošla mezi dvěma vykopanými jámami, připravenými na pohlcení jediných dvou lidí, na kterých mi v životě doopravdy záleželo.

Cestou k řečnickému stolku v ruce mačkala zežloutlý papír počmáraný inkoustem a zvlněný od slaných slz. Tu noc, kdy psala svou řeč, si pamatuji velice dobře.

Nemohl jsem usnout asi do dvou hodin po půlnoci, jak se ten pláč a naříkání nedaly poslouchat. Vypsala při tom určitě více jak půlku náplně v propisce a spotřebovala celý štos papírů. Každou chvíli jsem nervózně sledoval tikající ručičky a odpočítával vteřiny, pak minuty, nakonec i dlouhé ubíhající hodiny a hodiny usedavého vzlykání. Bílé stěny odrážely světlo její lampy všude po pokoji, takže bych nemohl usnout, ani kdybych chtěl.