Civilizace 2.0

Jak jsem se ztratil

Právě jsem za sebou nechal svou starší sestru, bez které pravděpodobně nemám šanci přežít. Má sestra se na mě zrovna vykašlala a asi si právě sedí s nohama na stole a čeká, až se jí dovaří večeře.

Takže, jaký je plán?

Plán? A já mám nějaký plán?

Prvně si musím získat spojence. Potřebuji přítele, někoho, kdo mi bude schopný pomoct. Pak se dostanu do Puapera a budu žít buďto na nějaké hodně odříznuté vesnici, či v lese jako pytlák. Přežít.

Najít si spojence. Znám vůbec někoho, na koho se dá spolehnout? Kdo se nebojí mi pomoct? Kdo by riskoval hodně jen kvůli mně?

Tina.

Tina Fangová by mi možná pomohla, kdybych ji dnes nenechal stát v dešti na hřbitově. Hodinky na levé ruce ukazují za pět minut osm. Za dvě hodiny a pět minut bude nelegální už jen to, že budu stát venku. Proto bude strategické, když se v lese ukryji co nejdřív.

Neodvažuji se rozsvítit baterku, abych náhodou nepřilákal pozornost tajné policie (co já vím, jestli tu jsou, možná už nám čekají za domem, aby nás mohli zatknout, jen co vylezeme ze dveří), zvířectva v lese, či kostelníka.

Zaposlouchávám se, co mi říká příroda.

Nic. Stromy vržou, listí šumí, vane studený podzimní vítr, mraky zakrývají hvězdy a utváří tak temnou, bezhvězdnou noc.

Sem tam zahouká sova nebo se někde ve křoví šustne nějaký divoký králík nebo laň, jinak je naprosté ticho. Zatím žádné rozkazy nadřízených do vysílaček vymítačů, modlení dinhistů ani kázání kněžích.

Ideální.

Už ani neprší. Kráčím hluboko do lesa směrem na západ a stále se dívám střídavě na nebe a pod nohy. Párkát zakopnu nebo si odřu nohy o větve vyčnívající do mé cesty. Jednou, když jsem nedával pozor, jsem dokonce narazil hlavou přímo do kmene stromu, protože jsem si ho vůbec nevšiml, když jsem se díval jen na zem.

Začínám být zmožen náročnou cestou a pomalu, ač si to ani neuvědomuji, začínám odpočítávat kroky, po kterých už si ustelu a půjdu lehnout.

Devět set devadesát devět, devět set devadesát osm, devět set devadesát sedm,...

Kroky stále neubývají a neustále mě z počítání vyrušuje sova, snažíc se věrohodně napodobit zaseknutou gramofonovou desku a neustále mi opakuje to své ‚hůůůů – hůůůů'. Podvědomě už ubírám pár desítek a pak i stovek kroků, abych si už mohl konečně lehnout.

Šest, pět, čtyři, tři, dva a konečně, vítězoslavně došlápnu na příhodný kořen, „Jedna.".

Můj šepot se roznesl vítr jako kouř z cigarety a zachytil se v listoví, které teď po mně opakuje jedna, jedna.

Ručičky ukazují přibližně (v té tmě si nejsem moc jistý) půl jedenácté. Čas jít spát – zítra mě čeká dlouhý a náročný den.

Ležím ve spacáku s rukama za hlavou a nohama zkříženýma, dívám se na nebe a vychutnávám si pohled na vysoké stromy, naklánějíc se ke mně, jako by na mě chtěly každou chvílí spadnout, ale nikdy to neudělají. Je to vskutku nádherný pohled.

Najednou neexistuje žádná namyšlená sestra, žádná Církev, nejsem hledaný zločinec, ani sirotek. Jen já a les.

Najednou se znovu cítím jako na přespávání pod širákem s rodiči. Byla to nádherná noc. Vyjeli jsme my tři, Kirké byla na mejdanu. Netvrdím, že jsem termín stanování nevybral proto, aby s námi nemohla jet. Opravdu jsem si, i přes nesouhlasné kroucení hlavami rodičů, přál, aby s námi sestra nejela. Co bych dnes dal za to, aby tu byla se mnou.