Civilizace 2.0

Jak jsem poznal Tinu Fangovou

Já vím. Já vím. Opakuje má sestra neustále dokola, tisknouc mě kolem ramen pevněji. Já vím.

Vím, že mí rodiče byli pouhý začátek. Začátek Vymítání. Oba to víme.

Kráčíme pomalu, ale odhodlaně, uličkou mezi prázdnými židlemi. Já se dívám do země a snažím se nevypadat, jako že brečím. Nenápadně si utírám slzy. Skvěle. Teď jsem tady ten ufňukaný já.

Nebe zlověstně ztemnělo, vítr se rozzuřil a slunce se ukrylo. Listí se zvířilo, tráva se rozšuměla a holé stromy se rozvrzaly. Vlaštovky létaly nízko, králíci zalezli, hmyz se ukryl. Bude pršet. Ano, bude pršet. A bude zle. Bude velice zle.

„Bude pršet." Šeptám Kí do ucha. Ta se jen prudce zastavuje a hledí před sebe. Já si přestávám všímat špiček bot a dívám se na ni.

„Co je?" Vydal jsem ze sebe tím nejbojácnějším tónem, jaký jsem kdy ze sebe dostal. Dokonce ani ty dny, kdy mi jistý Marek Kosenmichret kradl svačinu, peníze, bil mě, snižoval mi sebevědomí a posmíval se mi, jsem nebyl vyděšenější. Teď to bylo opravdové. Šlo o mou sestru. Nikdy jsem ji neviděl takovou.

Ztuhlé obličejové svaly, vykulené oči, pootevřená pusa, tvář bez barvy. Jako by viděla vymítače.

Dívám se směrem na místo, kterým upírala svou pozornost. Stojí tam nějaká postava zahalená v černé pláštěnce. Nevidíme jí do obličeje, ale podle postavy a výšky se jednalo o dívku v rozmezí desíti až patnácti roky.

„Ty jsi kdo?" „Kdo jsi?" vykřikli jsme se sestrou ve stejnou chvíli.

Dívka v pláštěnce nepromluvila ani slovo. Chvíli tam jen tak stála s rukama v kapsách, hlavou skloněnou k zemi, třesouc se jako osika, když sestra opět volala: „Kdo jsi? Tak kdo?" V zápětí jsem na rameni ucítil další ruku. Ne jako Kí. Studenou. Oprýskanou věkem.

S leknutím se otáčím, přičemž sestra se leká mě a vyjeká. Rychle sahá do kapsy a něco tam šmátrá. Vyndává z ní inhalátor a z plných plic se nadechuje.

Byl to jen kněz. Hledí na mě těma nejsvětlejšíma a nejbodavějšíma očima, jaké jsem kdy v životě viděl. Kdyby jeho oči mohly zabíjet, udělaly by to. Panenky měl maličké jako špendlíkové hlavičky.

„Pane Tacete, rakve jsou položeny, obřad vykonán. Naši hrobníci jámy zahází ještě dnes. Budete si přát ještě něco více?"

Mám na jazyků tolik věcí, co bych chtěl. Aby se šel S'Lah někam bodnout. Aby žádná Církev nebyla. Aby mí rodiče nikdy neshořeli. Raději jen kroutím hlavou na náznak nesouhlasu. Pozoruji kněze, dokud nezmizí ve velkém kostele svatého Morina a opět se soustředím na černou postavu před námi.

Co na mne mluvil kněz, se k nám přiblížila na pár stop. Sestra je stále ještě stejně tak vyděšená, jako před pár vteřinami.

Všímám si, jak moc je dívenka malá. Je asi o hlavu menší než já. Může měřit tak maximálně 146 cm. Rozhodně to byla dívka, podle malé, drobné, bílé brady, která jí vykukovala zpod kapuce.

Pokud to neudělá ona, sundám jí pláštěnku já. Natahuji ruku po černé kápi, ale ona je rychlejší a polekaně se mi vyhýbá.

Sama nervózně a pomalu vyndává drobné ručky z kapes a odhaluje tvář a na krátko ostříhané, černé vlasy.

Tu dívku poznávám. Znám ji z bývalé školy, chodila o ročník níž. Jmenuje se Tina Fangová, ale nikdy to jméno nikomu neřekla nahlas. Lidé znají její jméno jen díky školní docházce, kterou si naše paní učitelka vždy vedla. Nikdy neřekla ‚zde' ani ‚tady'. Nikdy neřekla nic. Vždy, když slyšela své jméno, jen se přihlásila nebo si jí paní učitelka všimla sama.