Černý stín

Vyšetřování

Výčka mi klesala Maikovo tělo bylo ještě teplé. Vždy mě dokázal zahřát. Byl jako milující hebká deka. Deka, která hřeje naposledy a už nikdy hřát nebude. Deka která je mrtvá. Hlavou mi létaly myšlenky. Až teď asi minutu po tom to všechno začalo docházet. Došlo mi, že už ho nikdy nepolíbím, že ho už nikdy neobejmu, že už mu nikdy nebudu do ucha šeptat tu krásnou větu, větu znějící Miluju tě, už nikdy ho neuvidím už nikdy to nebude a nic co jsem spolu zažili, prostě už nikdy. To slovo mi hlavou lítalo, mlátilo a užíralo uvnitř, jako ohlušující zvon,jako kdyby někdo vaši hlavu použil místo palici a mlátil s ní do obrovského gongu, který všechno zničí. Všude kolem mě se shrnulo spoustu lidí. Něco mi říkali, ale nevím co, ani jsem je přes slzy neviděla. Pamatuju si jen, že ode mě Maika odtrhli a hned po tom jsem omdlela.
Probudila jsem se doma v posteli a na jednu malou chviličku jsem se cítila šťastná, ale když jsem si přejela po ruce, zavadila jsem o prstýnek od Maika. V tu ránu na mě dolehla. Po očích mi začali stékat slzy a začala jsem hlasitě vzlykat. Přišla ke mě máma a začala mě utěšovat, ale já ji přes ten nával slz ani neslyšela.Prostě jsem jen plakala a plakala. Mamka to asi po půl hodině vzdala a odešla. Celou dobu jsem brečela a brečela.

 Asi v 1 mi mamka donesla vodu, která se hodila. Můj krk byl sušší než Velká Victoriina poušť v Austrálii. A taky mi přinesla jídlo, kuřecí maso s bramborem a okurkový salát, který jsem snědla, ale zbytek nechala ležet ledem. Asi po hodině jsem se vyhrabala z postele a oblíkla si černé legíny a fialové svetrové šaty. Na nohy jsem si navlíkla teplé ponožky. Sedla jsem si na koberec před okno a jen tak seděla. Koukala jsem ven. Asi po deseti minutách jsem si do obětí vzala obrovskou plyšovou žirafu, kterou jsem dostala od Maika k narozeninám. Začala jsem tiše vzlykat do jejího bříška. Takhle jsem seděla asi 5 minut, než jsem se zase uklidnila. Náhle někdo zaklepal na dveře. Vešla mamka s nějakou ženou. Byla menší a silnější. Měla na sobě růžovou košili a dlouhou bílou sukni. ,,Luce, tohle je paní Alice Christine, zeptá se tě na pár otázek, dobře?“ nepřítomně jsem kývla hlavou a otočila se zpět k oknu. Mamka odešla a Alice si sedla na mou postel. ,,Ahoj Luce, vím že je to pro tebe nepříjemné a vím, že mi toho nejspíš moc neřekneš, ale i tak co se stalo ten večer?“ nic jsem ji jak čekala neřekla, ale věděla jsem, že jestli jí to neřeknu, tak jim moc nepomůžu. Vím, že to potřebují, ale nějak se mo do toho nechce. ,,No, já to chápu, je to pro tebe nepříjemné, nebudu tě do ničeho nutit, až budeš připravená, tak víš kam jít. Sbohem Luce." pronesla asi po 2 minutách ticha. Už byla u dveří, když jsem se konečně odhodlala ,,Počkejte“ pípla jsem tiše. Alice se udiveně otočila. ,,Včera večer mě Maik vyzvedl kolem šesté. Donesl mi kytku“ odmlčela jsem se a ukázala na puget v růžové sklenici. ,,Potom jsme šli do restaurace Great's dinner. Tak jsme se navečeřeli, potom jsme tančili, bylo to úžasné. Pak jsme vyšli ven a šli čekat ven. Mohlo být maximálně čtvrt na jedenáct, když jsme stáli na zastávce. Byla hrozná zima, tak mi hřál ruce, bylo to úžasné. Jenže potom sw ozval výstřel. Všichni najednou začali křičet a utíkat. A mě do náruče spadlo Maikovo tělo. Stačí?“ otočila jsem se na Alici se slzami v očích. Ta na mě hleděla s úžasem a lítostí v očích. ,,Páni Luce, tolik a takhle rychle mi toho snad nikdy nikdo k žádnému případu neřekl., ale děkuju ti. Tady máš vizitku na jednu psychiatrii. Vím, že to zní hrozně, ale zajdi si tam. Ahoj“ ,,Naschle“ pípla jsem na rozloučenou. A potom jsem jen mlčela a brečela.

Tatatatá, je tu další kapitola. Vím, trvalo to hrozně dlouho. Od poslední kapitoly až k téhle stihla dvakrát proběhnout evoluce, ale je to tu :). Snad se líbila.
SisiSiska