I forgive you

1

Sasuke seděl ve svém pokoji jen s rozsvícenou lampičkou a pootevřeným oknem. Rád poslouchal noční ruch ulice. Uklidňovalo ho něco slyšet. Měl pocit, že by se zbláznil, kdyby si tuhle maličkost nemohl dopřávat. Ticho v jeho životě by překročilo hranici snesitelnosti.
Ozvalo se prásknutí dveří a on zvedl hlavu od knihy, kterou zrovna četl. To bude Itachi, pomyslel si, už je tady? Zahleděl se na hodiny pověšené nad dveřmi a zjistil, že je teprve půl dvanácté. Tak brzo se jeho starší bratr obvykle nevracel. Sasuke nevěděl, co tak pozdě po nocích dělá, ale upřímně to ani vědět nechtěl. Po smrti jejich rodičů se uzavřel do sebe, odmítal sdělit okolí co si myslí a začal se chovat agresivně. Sasuke nikdy nezapomněl na den, kdy ho poprvé uhodil.

Přišel k němu tehdy do pokoje, malý nešťastný chlapec, který ztratil maminku i tatínka, toužící alespoň po bratrově utěšení. Jenže Itachi neměl ani dost sil na to vypořádat se s vlastním smutkem. Natož s tím bratrovým.
"Itachi," zakňoural Sasuke. Jenže on, jako by ho neslyšel. Ani se neotočil, jen dál stál u stěny a čas od času sebou cukl. A v ten okamžik si Sasuke všiml dvou věcí. První bylo, že jeho bratr pláče. A to druhé, že má klouby prstů rozmlácené a rozedřené do krve.
"Nesmíš mlátit do té stěny, vždyť si ublížíš!" Polekaně k němu přistoupil a chtěl ho vzít za ruku, podívat se mu na ni, Itachi ho ale odstrčil.
"Vypadni" procedil slabě.
"Já ale nechci jít pryč, chci být s tebou," zaškemral malý chlapec a jediné na co myslel bylo to, že už nesnese dál sám sedět ve svém tmavém pokoji a cítit se tak osamělý a prázdný.
"To to nechápeš! Řekl jsem, abys vypadl!" Sasukeho ten drsný hlas trochu vyděsil, ale nechtěl se tak lehce dát.
"Zůstanu s tebou, já tě neopustím."
"A co když o tvou přítomnost nestojím?" Itachi se konečně otočil a podíval se bratrovi do očí. "Co když chci být prostě sám a ty mi tu jen překážíš?"
"I tak tě nenechám samotného.." V tu chvíli se rozpřáhl a pěstí silně udeřil malého bratra do břicha. Sasuke zachroptěl, zavrávoral několik kroků zpátky a pak se zhroutil na podlahu. Zjistil, že mu teče krev z nosu. Překvapeně si ji otřel do hřbetu dlaně a koukal se na rudou cestičku která se rozmázla po jeho kůži.
"Nestojím o to! Chápeš? Zmiz! Jen mi je připomínáš. Nestojím o tebe, ani o tvá slova, nemůžu tě ani vidět! Prostě vypadni a nepleť se mi do cesty, Sasuke. Slyšels? Kliď se odsud, a to tak, že okamžitě a napořád."

Itachi se v jeho očích úplně změnil. Z milovaného člověka, který vždy býval jeho vzor, se stala bytost, která s ním pouze sdílela střechu nad hlavou. Nic víc, nic míň. Zkrátka s ním žil, ale nebylo nic, co by o tom vypovídalo.
Nedalo by se říci, že tím Sasuke netrpěl, ale prožil toho v životě dost na to, aby se dokázal smířit s realitou. A pomáhal mu v tom také vztek, který ke svému bratru začal chovat. Vztek především. Nesnášel ho za to, jak se od něj odřízl. Jak ho opustil v tom nejhorším.
Přestal se tím zaobírat a vrátil se ke své knize. Ignoruj to, prostě dělej, jako by tu nebyl, říkal si a hodil si nohy na stůl. Jenže se nemohl soustředit. Nedokázal vnímat knižního hrdinu, který právě skoro umřel v osudové bitvě. Itachi dole dělal hrozný rámus. A zřejmě nebyl sám, protože Sasuke poznal, že s někým mluvím. On si někoho přivedl?
V tu ránu byl nadmíru zvědavý Sasuke na nohou dřív, než si to stačil rozmyslet, a potichu se plížil po schodech směrem, odkud se hlasy ozývaly. Když sešel schodiště, schoval se za zeď a nahlédl do kuchyně. Překvapeně strnul.
O linku se opíral nějaký neznámý černovlasý chlapec a Itachi ho zrovna objímal paží okolo beder. Nebo se ho snad držel, aby nespadl?
"Kolik j-jsme to..ho vypilí?" protáhl.
"Hodně. Pojďme, raději tě uložím, měl bys teď spát," řekl ten černovlasý, kterému zřejmě mluvit nedělalo takový problém.
"Nechci spát," odporoval Itachi ukňouraně (Sasuke si pomyslel, že se asi musel hodně opít, když se chová takhle) a pověsil se na něj, aby ho následně mohl.. políbit? Sasuke překvapeně ucukl a o krok ucouvl. Jeho bratr..?
Černovlásek si to ovšem líbit nenechal, odstrčil ho, až Itachi málem upadl. Slabě mu propleskl tváře a zahleděl se mu do očí.
"Říkám ti, abys toho nechal. Nejsem jedna z tvých hraček, ale kamarád. A jako kamarád ti oznamuju, že tě jdu uložit a ty jdeš spát." Z Itachiho úst se linula další salva výmluv.
Sasuke tam pořád stál, moc ochromený na to, aby se pohnul.. A zároveň věděl, že odsud musí rychle vypadnout. Jinak to pro něj nedopadne dobře. Užuž se chtěl potichu vplížit zpátky do pokoje, když vtom omylem kopl do prázdné lahve, kterou tam k jeho smůle Itachi předtím zapomněl. Sledoval jako ve zpomaleném filmu, jak flaška letí ke stěně a pak do ní silně naráží. Ten zvuk nešel přeslechnout. Sasuke zaklel a rychle se rozběhl po schodech nahoru.
"Sasuké!" slyšel někde vzadu řvát Itachiho, který byl sice opilý, ale hned mu došlo, co se stalo. Sasuke za nepřetržitého nadávaní vysprintoval až do svého pokoje a prudce za sebou zabouchl dveře. Zadýchaně se o ně opřel zády a sklouzl na podlahu.
Potřeboval vstřebat, co právě viděl. To, že jeho bratr zjevně preferuje chlapeckou společnost, ale nebylo to, co ho tak zarazilo. Poprvé za velmi dlouhou dobu na něj promluvil. A k tomu se zdál být vážně naštvaný.
Když už porušil ticho, které mezi nimi tak dávno vzniklo a rozbil tím stěnu, která je od sebe navzájem ochraňovala.. nebylo pochyb o tom, že za ním později přijde. A Sasuke měl nepříjemný pocit, že si to s ním vyřídí po svém.