I forgive you

4

O hodinu později, po zoufalém drhnutí všeho okolo, usnul s mopem v rukou, tvář přitisknutou na (díky němu nepřehlédnutelně čisťounkou) linku. Zdálo se mu něco o lahvích vodky, které mu tančily kolem hlavy a jeho otci, jež si to všechno zapisoval do deníku se zelenými deskami. Když se druhého dne kolem deváté probudil, ruce měl prázdné a zbylý nepořádek, o který se nestihl postarat předešlý večer, zmizel. Itachi už ve svém pokoji taky nebyl. Zbyla tam po něm jen úhledně složená peřina a polštář pěkně natřepaný.
Sasuke chvíli přemýšlel, jestli se mu to jen nezdálo. Jenže špína za jeho prsty tvrdila opak. Rozhodl se, že si dá teplou sprchu. Nechat horké kapky stékat po svém těle bylo příjemné. Navíc ho pekelně bolelo za krkem z toho, v jaké zkroucené poloze spal. Sedl si do vany a opřel si hlavu o kluzké kachličky. Potřeboval se trochu uklidnit a urovnat si myšlenky. Problémem bylo, že se nemohl na nic soustředit. Nechápal, co se děje. A ze všeho nejvíc ho zaměstnávala jediná otázka.
Proč to Itachi řekl?
Bylo to proto, že byl opilý? Neuvědomoval si to? Co se to včera vlastně stalo? V jeho hlavě panoval naprostý chaos a to ho začalo pomalu ale jistě štvát.
Chtěl tu neuspořádanost dostat pryč.
Chtěl to pochopit.
Celý zbytek dnes strávil ležením v posteli. Nechtěl to přiznat, ale bylo to spíš čekání. Čekal, až se Itachi vrátí. A taky vzpomínal na své rodiče. Přemýšlel, co by mu řekli, kdyby tu teď byli. Na nic nepřišel.
Cítil, že se něco blíží. Jen to přicházelo zatraceně pomalu.
„Sasuke... Sasuke?" jeho jméno k němu přicházelo v pravidelných vlnách, až ho nakonec úplně probudilo z lehkého spánku, do kterého si ani neuvědomil, že upadl.
Byl to on. Kdo jiný by to taky mohl být? Sasuke se zvedl z postele a rychle zkontroloval hodiny na stole.
18:23.
„Pojď dál, je odemčeno," vyzval ho tiše. Itachimu to chvíli trvalo, ale nakonec vstoupil. Zastavil se hodný kousek od něj a Sasuke ho najednou viděl tak, jak ještě nikdy předtím.
Jeho tvář už nebyla prázdná, ale vyčerpaná. Byl upravený jako vždy, ale zároveň působil otrhaně a zanedbaně. Osaměle.
A jeho oči křičely jediné. Sasuke v nich viděl pocit vinny.
„Hodně jsem přemýšlel," začal, „už včera. Tohle přemýšlení mě dohnalo do stavu, v jakém jsi mě našel. Chtěl jsem ti jen říct, že mě to mrzí. Tehdy jsem byl tak zničený svojí vlastní ztrátou, že jsem ani nedokázal utěšit svého malého brášku. Neomlouvá mě to. A neomlouvá to ani tu dobu, kdy jsem tě naprosto přehlížel a ubližoval ti. Dělal jsem to, protože jsem mohl. Protože jsem byl moc vzteklý a potřeboval jsem, aby někdo trpěl tak, jako já sám," přiznal pomalu. Sasuke naslouchal každému slovu. Cosi se v něm začalo lámat. Věděl, že by měl něco říct, ale Itachi ještě neskončil. „Omlouvám se ti za to. Nečekám, že se na to dá zapomenout a ani to po tobě nežádám, jen chci, abys věděl, že už jsem si to uvědomil. Vždycky jsem tě zbožňoval. Ale jejich smrt ze mě udělala trosku." Sasukeho dávno vybudované stěny nenávisti, které si proti bratrovi postavil, se začaly hroutit, ačkoli pořád nebyl schopný reagovat. Byl na to moc zaskočený. A nevěděl, jestli dokáže na všechno zapomenout. Měl by...? Když si prohlížel Itachiho naproti sobě, spoustu věcí to v něm měnilo. Byl tomu už tak blízko. A pak...
„Proto už tě nadále zraňovat nebudu, snad jednou dokážeš vidět i to dobré, co jsme spolu zažili. Je mi to líto," zamumlal Itachi a udělal několik váhavých kroků směrem k oknu. Přesně k tomu, ze kterého Sasuke každou noc poslouchal zvuky ulice a šelest hovorů, jež ho zachraňovaly od naprostého ticha. Itachiho chůze byla najednou jistější.
A Sasukemu došlo, co chce udělat. Probudila se v něm hrůza.
A pak pochopil, že si to celou dobu jen namlouval. Že svého bratra nenechal umřít. A ani nenechá.
Rozběhl se.
Dokázal vnímat jen jeho ruku, která se chytá rámu, a taky jak zvedá nohu, aby ji mohl přehoupnout přes parapet. Viděl to jako ve zpomaleném filmu.
Pád z okna. Něco tak pitomého...
„Itachi!" zařval. Musel to stihnout. Musel zachránit toho pitomce, který vůbec nic nechápal, a spolu s ním i sebe. Vždyť on k němu vlastně nikdy nepociťoval nenávist. Jak jen... jak by mohl?
Sasuke k němu vztáhl ruce. Jakmile se jeho prsty zahákly za Itachiho košili, po těle se mu rozlila úleva.
A pak ho strhl na podlahu. Zatímco padali, otočil se na něj Itachiho překvapený obličej. Sasuke na něj tvrdě dopadl. Jeho starší bratr zafuněl, jak si vyrazil dech. Asi dvě vteřiny na sobě leželi a Sasuke se nemohl hnout. Stále nemohl uvěřit ničemu z toho, co se dělo. A zároveň věděl, že teď je ta správná chvíle konečně všechno přijmout. Vzepřel se na rukou a najednou se díval ležícímu Itachimu přímo do očí. Byl to intenzivnější pohled, než jakým na sebe zírali tehdy mezi dveřmi.
Chtěl mu zakřičet do tváře, jaký je to hlupák, jestli si myslí, že by svojí smrtí v jeho životě něco spravil, ale nemohl se k tomu přinutit.
Místo toho ještě chvíli zůstal mlčky. A pak zašeptal ta dvě slova, už jen proto, že to byla pravda:
„Odpouštím ti."

Itachiho oči se rozšířily překvapením. 
„Sasuke..." Jasně vnímal ruce mladšího bratra, které měl položené z obou stran vedle své hlavy. Najednou si nebyl jistý, co říct. Tohle nečekal. „Myslíš to vážně?"
„Ano." Jeho pohled byl upřímný. Itachi se z toho jasného poznání zachvěl.
Sasuke ho zachránil.
Po tom všem se dokázal přenést přes prožité křivdy a naleznout v sobě dostatek laskavosti k odpuštění. Vyvedl ho ven z nicoty, do které upadl, aniž by si to sám uvědomil.
Itachiho naplnil hluboký a jasný cit.
„Byl jsem slepý," zašeptal, „nevím, jestli si tvé odpuštění zasloužím."
„A přesto ti ho dávám." Chvíli byli potichu. „Jestli ho tedy chceš."
„Jak bych mohl nechtít? Já jen... nechci jen to," připustil Itachi. Mladší bratr jeho slovům nerozuměl. To už se ale starší sourozenec zvedl na loktech a jeho obličej tak od Sasukeho najednou dělil jen pouhý centimetr. Sasuke vytřeštil oči.
„Dlouhou dobu jsme jako bratři nežili... proč se teď řídit sourozeneckými pravidly?" zašeptal tak, že ho sotva slyšel. Zato cítil jeho teplý dech na tváři. Kdybyste Sasukemu o něčem takovém řekli o pár minut dříve, nepřišlo by mu to správné, ale teď se nemohl přimět k tomu, aby uhnul (a že mu k tomu dal Itachi milion příležitostí). Jediné, co mohl, bylo dál zírat do jeho očí. Bázlivě a tak trochu vyděšeně. Ale oční kontakt nepřerušil.
„Bratře," vyslovil Itachi něžně. A pak Sasukeho políbil. Jen letmo, jejich rty se málem ani nedotkly, a přesto to zachvělo celou jeho duší.
„C-co..." Nemohl říct, že to neočekával. Dokonce tak nějak chtěl, aby to Itachi udělal. Nicméně to byl on, komu se teď zorničky rozšířily překvapením.
Itachi pod sebe Sasuke bez problémů povalil a najednou to byl on, kdo se na něj díval shora. Naklonil hlavu na bok. „Nemusíš se bát," ujistil ho. Ale Sasuke se bál. Tohle rozhodně nebylo správné.
Tak proč na to v jeho přítomnosti tak rychle zapomínal?
Jako třeba právě teď, když se k němu Itachi tak nebezpečně nakláněl. Moc blízko.
„I-Itachi," zaprotestoval Sasuke slabě a pokusil se ho odstrčit, „tohle by se nemělo dít..."
„Kdo o tom rozhoduje?" zeptal se zastřeně starší bratr. Nevypadal, že by ho to zviklalo.
„Ne..." zamumlal Sasuke, ale to už ho starší znovu políbil. Něco v jeho hlavě křičelo: Ne! Ne, slyšel jsi? Zopakuj to, řekni to znovu! Nebo to snad bylo: Ano...? Jeho odpor slábl podivně snadno. A on se sám sebe ptal, co to znamená.
Hned nato si proti své vůli uvědomil, že se mu to líbí. Itachi mu zrovna dlaní přejel po boku od shora dolů a své rty přesunul na jeho krk.
„Co to děláme?" zeptal se Sasuke, ale tu otázku mířil spíš sám na sebe, než na něj. Itachi se zasmál do jeho kůže a pak do ní slabě kousl.
„Hmm, kdo ví."
„Proč?" Byla jeho poslední, dokud ještě měl svůj zdravý rozum a chladné uvažování.
„Protože to takhle cítím," zamumlal Itachi. Sasuke se mu podíval do očí. To, co v nich viděl, nedokázal popsat slovy, ale do jisté míry to odráželo cosi z něj samotného. Natáhl k bratrovi ruku a prsty se váhavě dotkl jeho tváře.

A pak na všechno ostatní zapomněl.