I forgive you

2

Nemyslel, že se mu to vůbec může povést, ale nakonec usnul.

Ze tmy se vynořila postava.
„Sasuke," ozval se důvěrně známý hlas, „jak ti je?"
„Špatně, mami," zamumlal pohnutě při pohledu na její dlouhé kaštanové vlasy. „Brácha..." Nemusel pokračovat. V jejích očích se ihned objevilo porozumění.
„Itachi!" zvolala matka. Starší sourozenec na zavolání přišel prakticky okamžitě. Oba dva je převyšoval minimálně o hlavu. Shlížel na ně a mračil se.
„Co je?" zeptal se otráveně.
„Takhle se k Sasukemu chovat nesmíš," zamumlala, „máte stejnou krev. Slibte mi, že se budete mít rádi až do smrti. Že se nikdy neopustíte. Na ničem jiném nezáleží." Najednou měla v očích slzy.
„Jenže tohle já ti slíbit nemůžu," odvětil bezcitně. Příval slz byl hned o něco intenzivnější. A pak měl najednou Itachi v rukou sirky. „Místo toho vás spálím na prach. Už nikdy mi nikdo z vás neublíží," pronesl klidně. Škrtl sirkou a plamínek se rozhořel. Matka chtěla něco říct, ale bylo pozdě. Dřívko padalo k zemi. A zhltlo svým plamenem všechno, na čem kdy záleželo.
Nemohl s tím nic udělat, opravdu nemohl. A přesto cítil, že je to jeho vina.

Vzbudilo ho tiché zaklepání. Rozlepil oči a setřel si z tváří slzy. Zase se mu to zdálo. Tahle noční můra. Měl ji už tolikrát, a přesto ho pokaždé dokázala zrušit jako by to bylo poprvé.
„Itachi?" Vyslal otázku do prázdna a zvedl se z postele. Digitální hodiny na nočním stolku ukazovaly 03:48.
„Otevři, Sasuke." Bratrův hlas zněl bezvýrazně. Sasuke nevěděl, co si o tom má myslet a zároveň uvažoval, jak je to dlouho, co na něj Itachi naposledy mluvil. Ta úvaha ho naštvala.
„Proč?"
„Protože jsem to řekl." Sasuke se zašklebil. Byl z povýšeného tónu, kterým k němu mluvil, pěkně vytočený, ale i tak nakonec udělal několik kroků a dveře otevřel.
Po dlouhé době si opět stanuli tváří v tvář. Hodnou chvíli setrvávali úplně mlčky, jen si jeden druhého navzájem prohlíželi. Těžko říct, který z nich měl ve tváři tvrdší výraz. Sasuke čekal, až Itachi něco udělá. Rozhodně pro něj nebylo snadné zase ho takhle vidět. Možná se uvnitř tak trochu třásl (což by nepochybně otevřeně nepřiznal), ale zároveň v něm narůstal vztek. Nedokázal uvěřit, že za ním jeho bratr přišel od té doby, co jejich rodiče zemřeli, až teď. A navíc, že k tomu potřeboval podnět v podobě nočního okukování. Ačkoli Sasuke by nikdy neuznal, že slídil. On byl pouze zvědavý.
„Nepřeju si," promluvil konečně Itachi a Sasukeho překvapilo, jak zní jeho hlas prázdně, „abys mě, nebo mé přátele, ještě někdy v budoucnu šmíroval. Doufám, že jsme si rozuměli a už se to nebude opakovat." Jakmile to dořekl, otočil se k němu zády a zmizel ve svém pokoji. Sasuke se několik vteřit ani nehnul, jen tam stál a zíral před sebe.
Tohle nečekal.
Čekal nadávky, vztek, omluvu, něco...
Ale takový lhostejný a chladný přístup... to nečekal.
Všechno se to v něm hromadilo. Zažité křivdy, nespravedlnost, smutek, osamělost a zrada, která byla jedinou věcí, jakou mu jeho kdysi milovaný bratr dokázal dát.
Dřív než stačil změnit své rozhodnutí, vypochodoval ze dveří a vtrhl přímo k Itachimu, který se už rozvaloval na pohovce.
„Tak poslouchej!" vykřikl (původně chtěl jen zvýšit hlas, ale později už tu zoufalou a rozhněvanou část sebe sama nedokázal dál potlačit, natož zastavit). Itachi si vytáhl sluchátka z uší. (Ani on by to dobrovolně nepřiznal, ale byl tím náhlým vpádem vážně překvapený). „Kdo si vůbec myslíš, že jsi? Myslíš, že máš právo mi něco diktovat, bratře? Opustil jsi mě. Opustil jsi mě, když jsem tě potřeboval ze všeho nejvíc. Nechal jsi mě úplně samotného. Jen ať se o sebe ten malý fracek postará sám. Proč se taky zajímat o to, jestli vůbec stále dýchá, jestli se smutkem nezalkl, nebo nezemřel hlady? Jako by nestačilo, že jsem ztratil rodiče. Díky tobě spolu s nimi zemřel i můj milovaný starší bratr. Ty už mým bratrem nejsi. A proto ti, obávám se, musím oznámit, že mi nemáš co mluvit do toho, co mám a nemám dělat. Takže, vážně pevně doufám, že jsme si rozuměli a už se to nebude opakovat." Ta poslední slova, která byla ještě před chvílí mířená na něj, vyprskl tak jedovatě, že se sám divil, kde se to v něm bere. Itachi na něj beze slova zíral.
A pak se Sasuke s nasupeným dupotem vrátil do bezpečí svého pokoje. Doufal, že nebylo poznat, jak tam pospíchá. Když za sebou zavřel dveře, raději je zamknul.
Vážně jsem...? Klesnul na zem a nemohl uvěřit, že to doopravdy udělal. Že se odhodlal k něčemu takovému. Musel uznat, že je sám sebou záskočný (což zaskočený jistě nebyl jen on), ale zároveň to byl dobrý pocit. Cítil se o tolik lehčí. Dostal ze sebe aspoň část věcí, které mu ležely v žaludku a užíraly ho. 
Ale taky se bál. Bál se, jak bude Itachi na něco takového reagovat. Jestli vůbec nějak.
Nevěděl, jestli ještě dokáže usnout.