I forgive you

3

Nakonec nespal. Celý zbytek večera seděl u stolku a četl knihu, na kterou předtím kvůli Itachimu neměl náladu. A teď ji díky němu zase získal. Konečně pochopil, co to znamená zadostiučinění. Bylo dobré vědět, že máte pro jednou navrch.
Kolem páté hodiny ranní zaregistroval, že Itachi opouští dům. Práskl přitom dveřmi, jako by je chtěl vyhodit z pantů.
Hodinu poté svoji knihu dočetl.
Sešel dolů s tím cílem, že si najde něco k jídlu, ale nakonec svůj žaludek nechal prázdný. Místo toho se vydal do bývalé pracovny, která kdysi sloužila jeho otci. Potřeboval najít nějakou knihu, kterou ještě nečetl.
Uvnitř byla úplně jiná atmosféra. Když si prohlížel obložené stěny s vyvěšenými fotografiemi, došlo mu, že zapomněl, jak to tu vypadá. Zrakem klouzal přes velký stůl, koženou pohovku a jednoduchý koberec až ke knihovně v pravém rohu místnosti.
Nechtěl tu zůstávat moc dlouho.
Proto se rychle vydal k policím zaplněnými tlustými knihami a začal je jednu po druhé vytahovat a prohlížet si je. Četl si anotace, zkoumal přebaly, ale stále nemohl narazit na nic, co by ho na první pohled zaujalo.
A pak vytáhl cosi se zelenými deskami a udiveně zjistil, že je to deník. Listoval hustě popsanými stránkami a dojatě poznával otcův rukopis, když vtom se se zarazil. To, co ho donutilo přestat obracet listy, byla dvojstránka založená dvěma fotografiemi. Na první byl on pár dní po narození. Spočíval v matčině náručí zabalený do modré zavinovačky a vedle se asi pětiletý Itachi vytahoval na špičky, aby na něj viděl, a rozzářeně se usmíval. Na druhé už bylo Sasukemu víc. Snímek byl pořízený na hřišti, kde si s Itachim rádi hrávali. Zrovna se věšeli hlavou dolů na jakési prolézačce (která k takovému používání určitě původně stavěná nebyla).
Sasuke fotografie odložil na poličku a podíval se na text.

Včera se nám konečně narodilo druhé děťátko. Váha 3,5 kg, délka 49 cm. A je to chlapeček, což velice potěšilo Itachiho. Pojmenovali jsme ho Sasuke. Je nádherný a stále se usmívá. Když poprvé otevřel očka, byl jsem dojatější než kdy dřív. Vůbec neplakal, jen zvědavě zkoumal svět okolo sebe. Zítra si ho odnášíme domů.
Všichni jsme z něj unešení. A Itachi obzvlášť, stále ho chce držet za ručičku. Když ho poprvé viděl, vůbec jsme ho nemohli donutit k odchodu.
Jsem šťastný za svoji rodinu.
Kéž spolu všichni zůstaneme co nejdéle a prožijeme co nejvíc krásných věcí.
Přeji si pro oba své chlapečky to nejlepší, co jim život může dát.
Hlavně, abychom všichni zůstali spolu.

Sasuke dočetl těch několik řádků a uvědomil si, že se mu mezitím oči zaplnily slzami.
„Otče..." zamumlal to ticha kolem sebe, „mrzí mě to, ale tvé jediné přání nemohlo mít ke splnění dál." Zavřel deník, strčil ho zpátky do poličky a bez ohlédnutí jej nechal za sebou.

Přesně ve 22:00 se Itachi vrátil. Nahoru do svého pokoje se ovšem neodebral. Sasuke slyšel jen zdánlivě nekonečné rachocení dole v kuchyni. A pak ticho narušované jen občasným cinknutím.
Bojoval s chutí jít se podívat, co to tam dole provádí. Zároveň mu nechtěl udělat tu radost. Raději se posadil na postel a pustil si svůj oblíbený playlist. Hrál přesně čtyři hodiny. Někde v polovině usnul a probudil se těšně předtím než končil. To už byly dvě hodiny ráno.
Itachi dole pořád dělal hluk. Ozvalo se hlasité třísknutí.
To už není normální, pomyslel si Sasuke a popuzeně seběhl schodiště. Zarazil se.
Taková spoušť u nich v kuchyni ještě nikdy dřív nebyla. Chvíli na ten nepořádek zíral neschopen jediného slova. Po lince se válely převrácené sklenky a miska se zbytky nudlí, jejichž větší část už ovšem nebyla v ní, ale vyjímala se poházená na zemi, nebo nalepená na stěnách. Pálivá omáčka, kterou zbožňoval jejich otec a ve spíži jí byly stále hojné zásoby, a jakési další tekutiny byly rozlité po stole (Sasuke to raději nechtěl blíže zkoumat) a smrdělo to tam něčím neidentifikovatelným.
A uprostřed toho všeho vrávoral Itachi. Kousek od něj se válela prázdná láhev vodky a jednu další měl ještě z půlky plnou v levé ruce.
Bratr si Sasukeho všiml. Cosi zamručel a flaška mu vyklouzla z ruky. Jak se rozbila o zem, zbytek alkoholu, co v ní byl, se rozprskl po podlaze. V tu chvíli Itachi ztratil rovnováhu. Když s výkřikem padal do střepů, Sasuke se přiměl na chvíli zapomenout, jaký má na něj vztek, a rozběhl se k němu.
„Itachi!" zvolal a vzal ho za rameno. „Proboha, co jsi to prováděl?"
„T-trochu jsém p..il," zahuhlal starší bratr. Zjevně měl talent na to, úplně se zrušit. Pokusil se vzepřít na rukou a zvednou se tak ze země, ale marně.
„Dávej pozor," zamumlal Sasuke a podal mu ruku, „pojď, pomůžu ti vstát." Sice to bylo doprovázeno nemalými obtížemi, ale nakonec se mu povedlo dostat ho zpátky na nohy. Když si byl jistý, že se v nejbližší době znovu nesvalí, opatrně si prohlédl obě jeho dlaně.
„Pořezal ses," konstatoval, „měl bych ti to vyčistit, aby se ti tam nedostala infekce."
„Hhh," zabrblal Itachi.
„Prosím tě, hlavně už nepadej." Sasuke pustil jeho zápěstí a pomalu ho vedl ke schodišti. Když se s ním konečně vpotácel až do jeho pokoje, byl už řádně zpocený. „Jsi těžký." Itachi na to nereagoval. A neozval se, ani když ho Sasuke opatrně posadil na postel, zouval mu boty, pokládal jeho hlavu opatrně na polštář a následně ho přikrýval až pod bradu. Z ložnice, která kdysi sloužila jejich rodičům, po chvilce přinesl lékárničku, vzal jeho dlaně do svých a vyčistil mu všechny ranky, které si způsobil ošklivým pádem. Když byl hotov, opět urovnal jeho přikrývku a otočil se k odchodu.
„Sasuke," promluvil najednou Itachi, v hlase mdlý tón, „omlo- omlouvám se." Sasuke se zarazil, otočil na něj hlavu a zahleděl se mu přímo do tváře. Byl z těch slov zmatený.
„Jsi opilý."
„Ne moc..." Itachi se pokoušel zakrýt, jak se mu motá jazyk, ale nevedlo se to. Sasuke se díval do těch vodnatých očí, které se na něj upíral, a nevěděl, co si má myslet. Tohle byl moc složitý den. Neměl sílu na to, něco teď měnit. Nebo snad na přemýšlení o důležitých věcech.
„Spi," řekl nakonec a zavřel za sebou dveře. Prozatím si zakázal na to myslet. Místo toho se vydal dolů do kuchyně. Ne že by se mu do toho chtělo, ale někdo tu pohromu uklidit musel.