Jak dlouho jsem se bez hnutí díval na koně v ledu? Jeho pád musel být také strašný, ale měl o něco méně štěstí, chudák. Alespoň prozatím...
Stěny tyčící se nade mnou jsou hladká skála. Vyšplhat po ní nedokážu. V hlavě se mi motají nesouvislé myšlenky. Denní světlo se vytrácí, ale přesto kolem mě poletují barevní motýli a mě se chce usmívat. To je ono, zima skončila a sametově hebká zelená tráva vyráží na povrch zpod bílé přikrývky. Vlčí mák, blatouchy, pomněnky a fialky se chlubí svou nezkrotnou touhou kvést všude v Mongolských horách. Mou vizi ale vzápětí zahalí šedý závoj a mráz mi běhá po celém těle. Ne, zima ještě není u konce, přicházím o rozum a možná se nedočkám dalšího jara.
Jak je možné, že já, Battushig, sedmnáctiletý student informatiky na Mongolské národní univerzitě, jsem skončil daleko od ruchu hlavního města Ulánbátaru, abych umrzl v mongolských horách?
Soustředím se na své poslední vzpomínky. Deset hodin v autobuse po hrbolaté cestě a pak dvě hodiny pěšky do zimního tábora mé rodiny. Můj hřebec Altaïr, kterého hned poznám podle jeho kávově zbarvené srsti s višňově červenými flíčky a husté, leskle černé hřívy. Opouští stádo, cválá směrem ke mně a hlasitě řehtá. Naše znovushledání je plné emocí, otírá se o můj krk a strká mi hlavou do hrudníku. Pak se otočí a poklusává na místě dokola jako štěně, znovu se vrátí a položí své čelo na moje rameno. Slyším jeho hlasitý dech. Poplácal jsem ho, objal ho a tiše k němu promlouval. Tolik mi chyběl!
Altaïr mě odvádí k jurtám a vesele poskakuje. Vidím své tři mladší sestry, jak ke mně běží a skoro mě srazí k zemi, protože se všechny snaží dostat se do mé náruče jako první. Zase tolik vyrostly. Moje matka Daguima mě obejme a pak mi řekne, že můj otec odjel na setkání chovatelů koní u hory Běluchy. Měl by už ale být na cestě zpátky. Vzpomínám si na mé zklamání, měl jsem tak málo času! Pak vidím sám sebe, jak mě matka zabalí do našeho tradičního teplého oblečení. Nohy mám zabalené do plsti až po kotníky a pak si nazouvám boty. Když už sedím na Altaïrovi, podá mi vak se zásobami a pak rozleje pár kapek mléka na počest duchům našich předků, aby mi poskytli ochranu. Zamával jsem jí a tryskem vyrazil za mým otcem, abych mu mohl předat dobré zprávy.
Můj otec Gantulga, který je tak pyšný na tradice, že nikdy nepoužívá mobilní telefon. Matce se naštěstí podařilo ho přemluvit, aby koupil solární panely, díky kterým máme elektřinu jako většina kočovníků. A taky satelit, abychom mohli sledovat zprávy (a sentimentální korejské telenovely) v televizi! Ach, můj otec. Těžko byste pro něj našli výstižnější jméno než to, které už má. Znamená totiž „ocelové srdce". A hrdosti má víc než Čingischán! Jak asi bude reagovat na to, až mu řeknu, co skvělého se mi stalo? Díky bezplatným počítačovým online kurzům, které poskytuje americká univerzita MIT z Massachusetts a díky projektu, který jsem vytvořil s pomocí učitelů a studentů na Mongolské národní univerzitě a z celého světa mi MIT nabídla stipendium, díky kterému se budu moct stát jedním z jejich studentů. Uvidím na tváři mého otce pýchu, nebo se proměním v nehybný rampouch stejně jako ten zamrzlý kůň?
Je už noc? Vidím záblesky prvních hvězd a ledový kůň jim řehtá na uvítanou. Slyším, jak běží a jak ke mně promlouvá. Protřu si oči ztuhlýma rukama - ledový kůň se ani nepohnul. Musely to být halucinace způsobené podchlazením.
„Battushigu! Vydrž! Přišli jsme tě zachránit!"
Skrze tlumené ticho hor se ozve cinkání kovu. I přes zastřenou mysl dokážu rozeznat dva světlé body, které se ke mně pomalu přibližují. Slyším hlasy, jak mě povzbuzují. Řetěz světlých bodů se stále zvětšuje. Jsou to lidé z mého kmene. Mají sekery, karabiny a provazy kolem pasu a přibližují se ke mně. Můj starší bratr Gambat, který v nepřítomnosti mého otce vede tábor, mě zvedá a tře mi tváře, aby se do nich znovu dostala krev. Z posledních sil ukážu na koně uvězněného v ledu. Odraz světla Gambatovy čelovky mě oslňuje. Můj bratr je tak zaskočený, že mě málem upustí. Pak se ale vzchopí a cítím, jak se úchop jeho paží zpevňuje.
„Altaïr nás k tobě dovedl, ty zbrklíku!"
Myslím, že se mi podařilo usmát se a pak jsem upadl do bezvědomí.
