Alexandria Bloodmoonová

Nejhorší dárek

"Všechno nejlepší." Pohladila mě matka po hlavě a podala mi něco malého s nožičkami v šatičkách.
"Jé! Panenka! Děkuji Matko!" Vrhla jsem se jí kolem krku a pusinkovala jí na její vyzáblý krček. Matka není o moc větší než já.
Uhladila jsem panence šaty a prsty rozčesala vlásky. Je to moje miminko. Malá Lexinka.
Vzala jsem si všechny moje dárky, hladila je prsty a neustále děkovala. Od otce jsem dostala vyřezáváného koníčka a od mé sestry Belly zelenou stuhu do vlasů.
Na všechny jsem se vděčně usmívala. Snažili se na mě taky usmát, ale vypadali moc sešle. Skelným pohledem mě pozorovali jak si hraju. V našem zasmušilém pokoji jsem zářila jako hvězdička. Otec se z ničeho nic rozbrečel. Co se děje?
"Pojď si už lehnout, Lexie."
Poslušně jsem šla za matkou.
"Maminko, moc vám děkuju za ty krásné dárky." Zašeptala jsem, když už jsem ležela pod peřinou plnou husího peří.
Matka mi zajela prsty do vlasů a ukápla jí slza.
"Proč plakáte, matko?" Zděsila jsem se a utřela jí slzu.
"Alex, dneska se stane něco hrozného," přitiskla se ke mě "až uslyšíš dusot kopyt, řev a pláč, běž se schovat do sklepa." Hořce plakala.
Rozbrečela jsem se též.
"Matko, co se stane?"
Matka jen zavrtěla hlavou a políbila mě na čelo.
"Miluju tě, Alex. Budu tě vždy milovat, ať se děje, co se děje. Dej na sebe pozor. Slibuju, že se vrátím. Nikdy bych nenechala svou holčičku samotnou..." vysoukala ze sebe se vzlyky.
"Matko, vysvětlete mi to!" Křičela jsem.
"Uklidni se Alexandrio! Máš tak ohnivou povahu. Musíš se jí naučit ovládat. Teď jen lež a snaž se usnout. Přijdu, až bude čas." zamračila se na mě, ale ihned se zase rozplakala.
"Promiňte, matko... miluji vás. Miluji otce a Bellu." Kňíkla jsem.
Matce tekly slzy proudem. Zvedla se a odešla bezeslova pryč. Chtěla jsem uposlechnout matku, ale nešlo to. Vstala jsem a rozeběhla se za ní do světničky.
Otec pokuřoval dýmku a oči měl opuchlé pláčem. Sestra s matkou jen seděly a plakaly.
"Alexandrio!" Křikla po mě matka, když viděla, že ještě nespím.
"Nechte jí tu s námi, matko." Zastala se mě Bella a vzala si mě na klín. Zabořila mi hlavu do vlasů a šeptala mi konejšivá slůvka. Po chvilce si mě na klín vzal otec a pak matka. Takhle jsme seděli a brečeli asi dvě hodiny, než jsem uslyšela řehot koní. Matka se lekla a nervózně se ke mě přimáčkla.
"Musíš se schovat." Řekl otec a vzal mě za zápěstí. Vedl mě do sklepa.
"Ne! Pusťte mě otče! Já tu nechci zůstat, chci jít s vámi!" Kopala jsem všude kolem sebe a snažila se setřást otcovu mohutnou ruku.
"Buď sticha, Alexandrio!" Okřikl mě otec.
Vyškubla jsem se mu a běžela do pokoje. Vzala jsem si svoji panenku a koníčka, dala si stuhu do vlasů a schovala se pod postel. Rozvlykala jsem se. Proč se tohle děje? A co se vlastně děje? Proč mě matka nechce?
"Alex? Alex kde jsi?" Hledala mě Bella. Snažila jsem se nevydat žádný zvuk, ale neovládla jsem se. Škytla jsem z toho brečení. Bella se přes pláč usmála a klekla si na zem. Vytáhla mě a tiskla si mě na svou obnaženou hruď.
"Nesmíš se vztekat. Ne teď." Špitla. "Vezmi si panenku a jdi se schovat."
"Bello, řekni mi co se děje!" Naléhala jsem.
Vzdychla a podívala se na mě oteklýma očima.
"Dneska si pro nás přijdou..."
"Kdo?"
"Njottannofa."
Zajíkla jsem se.
"Ten Njottannofa?"
Přikývla.
Ach ne, to snad ne.
"Proč? Co nám bude dělat?" Ptala jsem se ustrašeně.
"Já nevím..." svůj pláč už nekontrolovala a přitiskla pusu k mým vlasům.
"Já nechci, aby mi ublížil." Kňičela jsem.
"Alex, teď mě poslouchej. Budeš schovaná ve sklepě, tak dva tři dny. Nevylezeš z domu, dokud neuslyšíš, že je venku klid. Když tam zůstaneš, nic se ti nestane. Slibuj." Pevně mi sevřela ruce a podívala se mi do očí.
"Slibuju," šeptla jsem "proč se neschováte se mnou?"
"Našli by nás... když se schováš jen ty, nikdo si toho nevšimne."
Objala jsem ji a nanovo se rozplakala. Ani jsem si nevšimla, že matka stojí ve dveřích. Něco držela v ruce a smutně po nás pokukovala. Šla ke mě a podala mi ranec plný jídla.
"Matko..." vydechla jsem, když jsem se pustila Belly.
"Máš tam hodně jídla, Alex. Čekej ve sklepě a pak jdi za babičkou do Citadelly. Nikde se nezdržuj, s nikým nemluv. Bude to dlouhá, náročná cesta, ale já věřím, že to zvládneš." Objala mě.
"V ranci je ještě jedna věc. Dýka. Hlavně se s ní nepořezej. Schovej jí u babičky a i kdyby bylo nejhůř, nikdy ji nikomu nedávej."
"Teď už se pojď schovat..."
"Ne matko!! Já nepůjdu!!! Nechci vás opustit!" Křičela jsem na matku.
"Alexandrio, zavři zobák!" Zaburácel místností otcův hlas.
Někdo zabušil na dveře.
"Už jsou tady." Zajíkla se Bella, když mě matka táhla ke sklepu.
"Ma-"
"Jednou se pro tebe vrátím, neboj." Vtiskla mi na tvář polibek.
Do sklepa se prodrala Bella a přinesla mi panenku s koníčkem.
"Buď silná, sestřičko." Objala mě a já jí odmítala pustit.
"Dojdu pro ně." Slyšela jsem, jak řekl otec u domovních dveří.
Došel ke mě a zpusinkoval mi celý obličej.
"Dej na sebe pozor, Alex. Pár let u babičky ti uteče jako voda. Věř-"
nedořekl to protože nám do domu někdo vtrhl a odvedl je. Matka naštěstí zavřela dveře od sklepa, nikdo si mě nevšiml.
Rozbrečela jsem se. Vzlyky se odrážely od stěn sklepa. Nechápu, jak se to všechno mohlo stát tak rychle.
Proč v den mých narozenin?
Když jsem si vzpomněla na své narozeniny, vzala jsem panenku a tulila se k ní. Bylo mi po všech tak smutno. Za celý večer nebyla snad chvíle, kdybych nebrečela.
V hlavě jsem měla všech přesný obraz a představovala jsem si je kolem mě.
Otec seděl na houpacím křesle a pokuřoval dýmku, matka vyšívala a Bella se prohlížela v zrcadle. Vypadalo to tak živě, že jsem měla pocit, že je slyším.
"Matko!" Křikla jsem.
Hlasy ztichly a teprve teď mi došlo, že to byly opravdové hlasy. Slyšela jsem kroky u nás v domě. Začala jsem panikařit. Vrhala jsem pohledy po celém sklepě a hledala místo kam se schovat. Těžko jsem v té tmě něco rozeznala. Ale ano, něco dřevného a dutého tu bylo...
Necky! Nadzvedla jsem je a zalezla pod ně. Akorát jsem se tam vešla. Někdo vtrhl do sklepa a svítil si lucernou.
"Kde jsi?!" Zahřměl mužský hlas sklepem.
Začal shazovat všechno jídlo z polic.
Zavařeniny, uzené, chléb, polévku, brambory, koláče, různou zeleninu a ovoce, maso a podobně. Nežili jsme si špatně.
Všechno padalo na zem s velkým rámusem a všude se roztříštilo sklo.
"Tak kde jsi, ty potvoro?!" Kopl do necek.
Chytila jsem se za pusu, abych ze sebe nevydala ani hlásku. Do necek začal kopat ještě víc a zuřivěji. Když jsem ani nekníkla, vzdal to a odešel.
Radovala jsem se sama pro sebe, ale raději jsem zůstala schovaná a mnula si modřiny od jeho kopanců. I přes necky to hodně bolelo.
Když jsem uslyšela bouchnout domovní dveře, konečně jsem mohla zase normálně dýchat. Z necek jsem vylezla až za hodně dlouhou chvíli. Posadila jsem se na ně, protože jsem si nechtěla zabodnout střep do nohy. Na chvilku jsem přestala brečet, protože jsem měla strach, ale teď se ke mě zase vrátil smutek s lítostí. Plakala jsem a znovu si je představila. Vím, že mi matka zakázala vylézat ze sklepa, ale proplížila jsem se do světničky. Vzala jsem si malý svatební portrét matky a otce a obrázek Belly.
Náš pokoj vypadal tak opuštěně a smutně. Jen v košilce jsem si sedla na židli a pozorovala všechno kolem sebe. Nechci se toho vzdát.
Šla jsem k nám do ložnice a oblékla si moje nejpohodlnější šaty. Cítila jsem z nich matčinu vůni a znovu se rozplakala. Obula jsem si boty, které mi byly až moc velké a dřely mě.
Vrátila jsem se do světničky a vzala si pár věcí napamátku. Hrneček ze kterého jsem vždycky pila, matčinu výšivku květin, barevné pentle Belly a otcovu oblíbenou dýmku.
Někdo posvítil lucernou do oken. Strašlivě jsem se lekla a málém upustila všechny věci. Po špičkách jsem došla ke dveřím sklepu a zalezla do něj. Pro jistotu jsem se zamkla. Pode mnou křupalo sklo a čachtaly zavařeniny. Opatrně jsem si sedla na necky, přitáhla si kolena k bradě, zavřela oči a rozbrečela se. Chovala jsem svojí panenku a představovala jsem si, že matka takhle chová mě. Chci je vidět teď hned a to jsou pryč jen hodinu.
To jsem ještě nevěděla, že už je neuvidím nikdy.