Dnešek byl ten nejhorší den v mém životě. Ráno, v pět hodin, jsem se nevzbudila doma, ale u Alexe v posteli. Jednou rukou mě objímal kolem ramen, a pak mi došlo, co se vlastně včera dělo. Totálně jsem se zřídila. Dokonce jsem sahala i na Sexy Kruťase, proboha! Já, Scarlett Greenová! Kdoví, co jsem ještě vyžvanila - to už si fakt nepamatuju. Vím jen, že jsem nechtěla spát sama, tak si ke mně Alex lehl. A potom už jen tma.
"Scarlett, prosím, sundej si ty sluneční brýle." vyrušila mě z mého polospánku profesorka na matematiku, která mě naštěstí měla kvůli mým známkám ráda. Lehce jsem sebou škubla a sundala si černé brýle z nosu. Vzala jsem si je kvůli tomu, aby nešly vidět mé kruhy pod očima.
"Provedu." zamumlala jsem a promnula si unaveně spánky. Bylo mi opravdu příšerně. Hlava mi třeštila a můj žaludek byl na vodě, chtělo se mi zvracet, ale nešlo to.
Nedokázala jsem se soustředit na výklad, tak jsem jen předstírala, že poslouchám. Už nikdy v životě se neopiju. A taky se nikdy nepodívám na Alexe. Jakmile jsem se probudila, okamžitě jsem utekla domů a lehla si do mé postele. Rodiče nic nepoznali, mysleli si, že spím doma a je mi špatně z jídla, co jsem snědla. Jen Angel jsem vyklopila pravdu - a taky si ze mě celé ráno dělala legraci.
Školou se ozval ten příšerný zvuk v podobě zvonku, který mi teď přišel jako vrtačka, co se mi zavrtávala do hlavy. Otřásla jsem se a znovu si nasadila brýle, jiným profesorům to snad nebude vadit. Vzala jsem si knihy do ruky a šla k mé skříňce.
"Příště nezdrhej." zabouchl mi někdo skříňku před nosem a já se chtěla propadnout do země a nikdy nevylézt. Nerada jsem se podívala na Alexe, jenž se celou situací očividně bavil.
"Řekněme, že se za včerejšek omlouvám. Můžeme to tím zakončit?" povzdechla jsem si a chtěla znovu otevřít skříňku, jenže Alex se přede mě postavil, takže mi zaklínil cestu. Ten dokáže být ale otravný!
"Vážně se nechceš dozvědět, co všechno jsi prováděla? Byla s tebou sranda." uchechtl se Alex a založil si ruce na hrudi. Bezva, teď si ze mě bude legraci dělat i on. Může být dnešek ještě horší?
"Tak poslouchej, Alexi." oslovila jsem ho a má trpělivost začínala být u konce. "Pod očima mám kruhy větší než Tennessee a rockeři by mi záviděli můj chraplák. Je mi na zvracení, bolí mě hlava a taky umím základy sebeobrany. Tak mě neštvi." odsekla jsem protivně a potěžkala si v rukou knihy. Už jsem toho měla dost.
"Tyhle pocity znám." uhnul mi konečně z cesty a já si otevřela mou skříňku. Alex mi tam pomohl dát knihy, jelikož jsem byla opravdu nepoužitelná. A ani jsem na něj nechtěla být tak hnusná.
"Promiň, že jsem taková. Je mi fakt hrozně. A díky, že ses o mě postaral. Spíš se divím, že se se mnou vůbec bavíš." vytáhla jsem si z taštičky korektor a dala si ho do malé kapsy černého svetříku, který jsem si dala přes mé květované šaty.
"Ty bys udělala to samé." pousmál se Alex a mé jízlivé já už se připravilo na odpověď typu, že bych to pro něj rozhodně neudělala, ale nakonec jsem to neřekla. Vždyť Alex byl nakonec i fajn kluk.
"Jo." přikývla jsem a pokusila se v rámci možností o úsměv, no vyšel z toho asi nehezký škleb. "No, musím si trochu zakrýt ty kruhy pod očima. Máme pak spolu děják, počkáš?" ukázala jsem na dívčí záchody. Alex souhlasil a opřel se o skříňky, přičemž mě sledoval, jak jdu.
Došla jsem k zrcadlům a sundala si brýle, načež se mi žaludek zvedl rovnou dvojitě. Vypadala jsem naprosto příšerně. Ani jsem si dnes nedala řasenku, jako mám zvykem, neměla jsem na nic náladu. No nic, budu si muset vystačit s korektorem. Ty brýle už mě otravovaly.
