„Vážně bych to do tebe neřekla.“ pronesla jsem směrem k mé sestře, když jsme mířily do školy. Naše téma bylo opět o těch nových dvojčatech ve městech, přesněji jsme probírali, jak Scarlett navedla jednoho z nich ke kravínu. „Měla bych taky udělat něco ďábelského, jinak se z tebe stane to zlejší dvojče, a to já nemůžu dopustit.“ dodala jsem hned na to, přičemž chytla do ruky popruh svého batohu.
„Věř mi, že jsem ráda ta hodnější.“ řekla a krátce se na mě podívala. „Mimochodem slovo zlejší neexistuje. Je to když tak horší.“ opravila mě a já protočila oči, a pak kopla do kamínku, který byl přede mnou na cestě.
„Bože.“ zamrmlala jsem. „Jak je možné, že jsem tě ještě nezabila?“ zeptala jsem se po chvíli zadumaným tónem hlasu, během čeho jsem se rozhlížela kolem sebe. Už jsme se pomalu blížili ke škole.
„Protože bys na to neměla srdce. Sice si hraješ na strašnou drsňačku, ale pořád máš city.“ pronesla zadumaně a po chvíli odmlčení pokračovala dál. „Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak jsi nejspíš ještě citlivější, než já a tímhle se to snažíš zakrýt.“ dodala, a pak se vítězně usmála.
„Myslím, že psychologie pro dnešní ráno stačí.“ namítla jsem a založila si ruce na hrudi. „Ale je rozhodně hezké, jak si myslíš, že mě znáš líp, než já sebe samotnou.“ řekla jsem, a pak si najednou něco vzpomněla. „Sakra! Kolik je hodin?“ zeptala jsem se Scarlett naléhavě.
„Co jsi zase zapomněla?“ položila pobaveně otázku, ale když jsem jí zpražila pohledem, tak raději vytáhla telefon z kapsy svých džínů. Já si svůj mobil pro jistotu nechala doma, stejně mi byl skoro na nic. „Je tři čtvrtě.“ odpověděla s pokrčením ramen. Koukla se na mě, přičemž čekala, co udělám.
„Musím běžet.“ oznámila jsem prostě, a pak se bez jakéhokoliv váhání rozeběhla, ale po pár krocích jsem se zastavila a otočila na svoji sestru. „Uvidíme se potom na obědě! Drž mi místo!“ křikla jsem, předtím než jsem se zase rychle vydala do školy.
Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla, i když jsem věděla, že stejně budu mít zpoždění. Asi po minutě jsem se objevila před dveřmi do školy. Vběhla jsem dovnitř a vyhýbala se u toho všem ostatním studentů, kteří se pohybovali po chodbách. Byla jsem opravdu blbá, když jsem si domlouvala sraz na úplně druhé straně školy. Sice budova školy byla malá, ale teď mi přišla nekonečná. Vážně bych na své fyzičce měla zamakat, protože jsem měla pocit, že mi mé plíce vypoví službu.
„Nemůžeš dávat pozor?“ uslyšela jsem chvíli potom, co jsem do někoho omylem narazila ramenem. Myslela jsem, že to dotyčná osoba nebude řešit, ale jak se zdálo, byla jsem na omylu. Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla, potom jsem se otočila.
„Willy.“ řekla jsem a trochu se ušklíbla, protože mě ani trochu nepřekvapovalo, že to byl právě on. „Taky tě ráda vidím.“ pronesla jsem a přehnaně moc se usmála. Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě a trochu přimhouřila oči. Nechápala jsem jeho styl oblečení. Měl na sobě červenozelenou kostičkovanou košili a přesto červenou rozepnutou mikinu. Aspoň, že to nebyly výrazné barvy, jinak bych nejspíš neslepla.
„Tady v zapadákově se neomlouváte?“ položil otázku a tázavě povytáhl obočí, potom co si dal svůj telefon do kapsy u svých kalhot. Koukla jsem se na něho a založila si ruce na hrudi, protože se mi nelíbilo, jak uráží Piperton. Jasně, nebylo to nějaké dokonalé město, ale mělo něco do sebe. Už jsem se chystala něco říct, ale nakonec jsem si to rozmyslela, protože mi došlo, že vlastně spěchám a nemám čas na to se tady s ním zahazovat.
„Tak promiň. Stačí?“ řekla jsem, a pak hned na to dodala. „Jestli ne, tak máš smůlu, protože opravdu potřebuju jít. Měj se.“ pronesla jsem rychle, a pak se rozešla pryč, ale ani ne po dvou vteřinách jsem slyšela jeho hlas.
