Jeden směr [FF/1D/HarryStyles]

6

Bylo něco kolem půl dvanácté, kdy jsem se vrátila z oběda s Hankou. Často jsme chodívaly do jedné nedaleké restaurace, kde vařili neuvěřitelně báječnou pastu. Možná proto jsem měla boky maličko víc zakulacený, protože těstoviny jsem přímo milovala. Carlo, italský číšník, nám vždy k účtu přinesl malý čokoládový bonbon, kterých měli zásobu na baru, především pro zlobivé děti. To mi dokázalo zlepšit i ten nejhorší den.
Když jsme se vrátily do kanceláře, musely jsme se připravit na živý vstup, kdy jsem měla vyhlásit vítěze naší velké soutěže s 1D o VIP vstupenky na jejich show. Jen při pomyšlení na večerní koncert jsem se celá zachvěla. Byla jsem už na kdejakém koncertě velkých hvězd, které sem přijeli, ale zatím nikdo z nich ve mě nevzbuzoval takové vzrušení jako právě One Direction.
Vždy před vstupem jsem chodila do třetího patra, už asi víte proč. Tentokrát jsem tam zašla také a odříkávala si svůj text na kartičkách. Když jsem se ale dostala do míst, kde jsem potkala Harryho, všecko se na moment zastavilo a já se jen přiblble tvářila a přehrávala si tu situaci znovu a znovu a znovu...
,,Kde vězíš??" někdo na mě hulákal přes celou chodbu od výtahu. Byla to Hanka, připravená na vstup. V ruce držela desky a na krku se jí houpaly sluchátka.
,,Už letíííím."
Ceny byly rozdány a vypadalo to, že mám pro dnešek padla. Proto jsem ještě před odchodem doladila pár věcí, abych se nemusela stresovat. Zatraceně, musím do té čistírny! zaklela jsem, když mi přišla oznamovací smska. Jo, to můžu zařídit po cestě z práce. Položila jsem telefon na stůl a ještě si odskočila na toaletu. Než jsem ale stihla v klidu vykonat potřebu, zaslechala jsem, jak mobil huláká přes celou kancelář a díky vibracím jistě poskakuje po stole. Krucinál. Rychle jsem vyběhla ze záchoda a málem se přerazila o malý kobereček, který tam dala Hanka, aby to tam prý bylo utulnější. Okamžitě jsem popadla iphone. Skryté číslo! Kdo mi neustále volá ze skrytého čísla?? Jestli to příště už nestihnu zvednout, budu to považovat za šikanu, rozčílila jsem se.
Díky bohu, že zrovna tento pátek jsem večer nemusela jít natáčet do nějakého infantilního klubu, což jsme, bohužel, dělali. Ať už to byly koncerty, benefiční akce nebo předávání cen, většinou jsem u toho byla. Takže pátky byly vyhrazeny pro můj ,,noční život". Neměla jsem tyhle akce ráda, protože jsem pak dělala rozhovory s umělci a připadala jsem si jak u soudu, kdy jim osvětlovač mířil světlem přímo do očí a všichni jsem se museli tvářit děsně cool a přitom pokládat otázky, většinou fakt pitomý otázky. Naštěstí jsem byla docela profík a sfrkli jsme to tak, aby se materiál dal sestříhat do přijatelné podoby a aby to nevypadalo, jako že jsme nějací přiblblý paparazzi. Nesnáším je totiž. Naštěstí tento pátek měla Praha jiné starosti a to velkolepu show britských miláčků celého světa, One Direction. Ďábelsky jsem se usmála, protože tohle bude jeden z těch velkých pátků, kdy si svůj noční pracovní život fakt užiju. Už teď jsem totálně vypnula, neřešila jsem Marka a ten jeho včerejší výstup, bylo mi jedno, že pan Korner z čistírny Korner a Korner nedokázal vyprat ten flek na mých šatech, neřešila jsem, jestli mi je třicet a jemu dvaadvacet, chtěla jsem ho jen zase vidět.
Začínala jsem být z toho kluka hodně vykolejená. Při každé příležitosti jsem si doslova zakazovala na něho myslet nebo si dokonce představovat cokoliv, co si může holka představovat. Při koncertě jsem na něho zírala jak smyslů zbavená, připadala jsem si jako na jiné planetě, jakoby v aréně nebylo dvacet tisíc uječených holek, ale jenom já a on. Srdce mi bušilo jako o závod, občas jsem se musela podržet na prsou, aby nevyskočilo ven, obzvlášť, když Harry zpíval vysoké tóny. Z toho koncertu si toho moc nepamatuju, jen si vybavuju Hanku, která byla v jistých okamžicích mým přesným odrazem. Hana byla totálně zblázněná do Louise, toho v těch vanskách. Já barvu nepřiznala. Nestyděla jsem se, ale pořád jsem byla zadaná a jak už jsem zmínila, ,,jedna paní povídala"....svoje soukromí jsem se snažila střežit co nejvíc.

Každopádně básnění a snění o tom krásném, milém a hodném britském klukovi bylo tisíckrát lepší než realita, které jsem musela čelit.
Byla jsem právě na cestě k našim, kteří bydleli necelou hodinu od Prahy, po cestě jsem zastavila v cukrárně, kde mi paní Bílá vždy dala ochutnat jeden z jejich minivětrníčků a já prostě nemohla odolat a také jsem jí nechtěla urazit, to se ví. Jazykem jsem slízla poslední kousíček krému, který se zatoulal do koutků úst, poděkovala jsem a zase vyrazila na cestu. Má to být moje oslava. Třicetiny. Nikdy jsem moc neslavila, nebyl důvod. Proč slavit něco tak pomíjivého, jako je čas. Prostě teď je teď a to je můj směr. Následující den bude zase kompletně jiný, možná i já budu jiná. Každý den jsou možnosti a výběry, každý den je příležitost, žádný den se nemůže opakovat. I když někdy moc chceme. Není to ještě ani dvacetčtytři hodin, ale ve mě pořád narůstá zvláštní pocit. Den, který jsem prožila, večer, na který nezapomenu a bohužel je to pryč. Ale co se dá dělat. Dnes je dnes. Dnes je sobota a já musím slavit svoje narozeniny. Zítra bude stejně po všem. Bude mi třicet a jeden den. Skvělý okamžik připomenout si, proč jsem se musela opít právě v sobotu. Ne. Ale jo! Dneska se opiju. Mám důvod. Vždycky musím mít důvod. A když je čas pomíjivý, tak komu to bude v neděli vadit? To bude stejně už zapomenuto.
Moje úvahy po cestě k našim mě motaly v hlavě neskutečnou snůšku blbin, na které jsem myslela, abych se vyvarovala snění o Harrym. Pochybuju, že by o mě stál, že by o mě snil. Nemůžu si přece z jednoho mrknutí dělat svatební oznámení, napomínala jsem se. Ale pokaždé jsem se k tomu vrátila. Byl červencový den. Docela teplo. Zapnula jsem klimatizaci v autě a do přehrávače připojila iphone. Telefon začal pomalu zesilovat a z nabídky všech zatím vydaných desek vybral song "Up all night". Báječný! To je znamení, zeširoka jsem se usmála do zrcátka, jakoby mě jím někdo mohl sledovat.