Jeden směr [FF/1D/HarryStyles]

1

Oddělit pracovní a osobní život bylo teď mnohem složitější než kdy dřív. Jako moderátorka hudební televize jsem se zanedlouho dostala do povědomí širšího publika a občas jsem moderovala i významné televizní pořady. Byla to zábava. Všechen ten povyk mi dělal dobře. Asi proto, že jsem odjakživa chtěla dělat v televizi nebo být herečka a zpěvačka. Nebyla jsem špatná. (V šuplíku jsem měla dokonce rozepsaný román. Román, který takhle ležel ladem již několik let. Možná desítek. No dobře, přeháním, ale skutečně teď nebyl čas. Každopádně jsem jednou chtěla svůj román dopsat. A já ho dopíšu, říkávala jsem si každý den.) Také jsem si každý den říkávala, že se musím rozejít s Markem. Ale nebyl čas.

Marek byl slovenský zpěvák, kterého jsem před snad před sto lety poznala na jednom z castingů do hudební soutěže, pro kterou jsem dělala reportáže a rozhovory s účastníky. Byl to několikaměsíční maraton otázek a odpovědí. Tisíce lidí, ze kterých se stala pouhá skupinka a Marek byl jeden z deseti finalistů. Nečekejte nic zásadního. Prostě přeskočila jiskra a tajné schůzky na hotelu byly na denním pořádku stejně tak, jako fotky v bulváru. Nic, o co by člověk stál.
Nakonec Marek vypadl a i přesto se na něho navalily pracovní povinnosti, stále ještě podle smlouvy, soutěžícího a náš vztah poněkud chladl. Jasně, nakonec se ,,to provalilo" a šli jsme s pravdou ven. Dalo by se říct, že jsme spolu takhle chodili i po soutěži. Já se snažila Marka podporovat, jak se jen dalo, ale i já měla svůj pracovní život a ta práce mě bavila. Publicita, kterou jsem získala díky Markovi mi ne příliš lichotila. Chtěla jsem si dokázat, že jsem dobrá svou vlastní pílí a ne tím, že jsem ,,ta, co chodí s Markem Slaným", ale tomu se stejně nedalo zabránit.
Nicméně, ač nerada to přiznávám, Marek byl jen rychlokvaška a po vydání prvního alba, které bylo nasmlouváno, se uchytil maximálně tak na laciné firemní večírky a mě, díky bohu, přestal národ řešit. Už jsem neměla moc sílu Marka nijak zvlášť podporovat, obzvlášť po tom, co jsem zažívala každodenní hádky kvůli blbostem, protože Marek evidentně nebyl se sebou spokojen a pád jeho kariéry připisoval mě. Jenže, měla jsem toho troubu ráda a pokaždé jsme se usmířili. Pokaždé mě přesvědčil, že bude všechno dobré a několikrát dokonce nadhodil zásnuby, ale o tom jsem já nechtěla slyšet a vždy se tomuto tématu vyhýbala. Nakonec jsem s ním zůstala ještě další Vánoce, další dovolenou na Malorce a další a další a další měsíce. Stal se z toho spíše zvyk. Otravný zvyk.

Ten den začínal jako každý jiný den. Marek mě nebudil voňavou kávou až do postele a šimravým polibkem na nos, ani jsem neslyšela prozpěvování ze sprchy, kdy se ke mě posléze přitulil ještě mokrý, obalený jen osuškou, žádné "Dobré ráno miláčik, ako si sa vyspinkala?", žádné zvuky z kuchyně, žádná vůně toastů a jahodové marmelády, žádná romantika. Nic. Protočila jsem oči a zatípla budík na telefonu. Marek ležel vedle mě jak dřevo, přikrytý jen prostěradlem, ze kterého mu čouhal...no řekněme, že to nebyl zvlášť příjemný pohled po ránu. Musela jsem se odvrátit, protože se tam právě podrbal. Když vás odpuzuje člověk, se kterým žijete, je asi ten správný čas začít řešit velmi důležitou otázku "Proč jsme ještě spolu?".
Líně jsem vstala z postele, zamotala se do tenkého županu a namířila si to přímo do koupelny. Ranní sprcha je to nejlepší na světě. Člověk má čas přemýšlet, ale ne zas moc dlouho, aby nemeškal, takže je to takový ideální čas, kdy si člověk může srovnat priority. Ten den jsem byla přesvedčená, že má hlavní priorita bude být šťastná.
V zrcadle se odrážela moje třicetiletá tvář s modrýma očima. Šikovný makeup dokázal zakrýt drobné vrásky kolem očí, ale nyní jsem byla přírodně unavená. Párkrát jsem se štípla do tváří, abych do nich nahrnula trochu barvy. Dlouhé tmavé vlasy jsem úhledně stočila do drdolu a na oči nanesla voděodolnou řasenku. To stačí, uznala jsem při pohledu na svůj odraz v zrcadle.
Po ranním rituálu v koupelně jsem zaplula do malé kuchyně, kde nebylo nic než sporák, dřez a malinká linka, na které stál kávovar. Stiskla jsem tlačítko, nechala nahřát a do páky udusala patřičné množství mleté kávy, tak akorát na šálek voňavého espressa. Marek pořád spal.
Dopřála jsem si svou kávičku, v ložnici se potichu oblékla, popadla z lednice jogurt, po cestě ke dvěřím ještě banán a klíče, telefon a lesk na rty. Zabouchla jsem dveře a v hlavě si opakovala seznam věcí, které dnes musím udělat:

•Budu šťastná
•musím zajet do čistírny
•zavolat mámě
•zavolat Sandře
•zavolat do AKTV a odmítnout jejich nabídku
•připravit si otázky pro One Direction
•rozejít se s Markem!!!