Poslední dostih

2. Minulost - Chystání

Vstala jsem asi deset minut před zvoněním budíku. Vypla jsem ho a převlékla se do svých černých rajtek, k tomu jsem na sebe nahodila bílý nátělník a na něj ještě obyčejnou košili. Ve chvíli, kdy jsem se chtěla učesat a brala jsem do ruky hřeben, mi došlo že dnes jede majitel Quinsyny, koně kterého jezdím a z celého srdce miluji, na Velký Finický dostih. Přejel mi mráz po zádech, protože já mám nehorázný strach a do budoucna vůbec neplánuji nějaké dostihy. Ale zvládli to bez problémů minule, tak to zvládnou i teď. Sešla jsem schody, najedla se a vyšla z domu.

Přešla jsem písečnou cestu a vešla stájovými vraty dovnitř. Hned slyším řehtání koní, ten nejsladší zvuk, jaký existuje. Obešla jsem box po boxu, ale jediný, u kterého se vždy zastavila, je ten s Quinsynou, mojí láskou. Je tak nádherná. Hodila jsem jí mrkev a dala kostku cukru. Vešla jsem do místnosti před klubovnou a tam už byly na dřevěném schodišťovém zábradlí nachystané věci na Quinu. Tak nádherné dostihové sedlo na každoroční dostih smrti.

Přišel trenér, majitel Quiny a desetileté Quannty. „Tak co? Quinsa připravena?'' Jen jsem s úsměvem kývla. Úsměv mi oplatil. Je to hodný člověk a ví, co dělá. Tedy doufám v to. Šel se podívat na nachystané sedlo a vybavení. Očima vše projel, a pak šel před statek, vytáhl telefon a vyťukal nějaké číslo. Nezajímalo mě, s kým se baví a ani o čem. Vzala jsem čištění a šla vyčistit Quinu a Quanntu.

Když jsem je vyčistila přijel krásný černý přepravník. Nepamatuji se, co na něm bylo tehdy napsané, typuji něco na způsob „horse transporter" nebo tak. Trenér a ten pán, co přivezl přepravník, se šli podívat na Quinu. Přišli k jejímu boxu a ten pán se zeptal trenéra: „To je ta Quinsyna, o které jsi mluvil?" Přikývl a pohladil ji po čumáku.

Po chvíli si mě zavolal a řekl, že mám Quinu připravit. Šla jsem do skříňky pro bandáže a odložila je na bok. Ve chvíli, když jsem brala do rukou dostihovou uzdečku, jsem se zadívala na fotku přilepenou na vnitřních dveřích skříně. Tehdy byla stejná jako teď. Možná je teď trochu více nasvalená ale jinak pořád stejná. Tato slova jsem řekla než jsem popadla uzdečku a došla ji dát ven do přepravníku, tedy do úložného prostoru v něm. Vrátila jsem se pro sedlo a dala ho do ochranného vaku, a pak do větší tašky. Došla jsem pro bandáže a šla je omotat Quině kolem nohou. „Krásná je," pomyslela jsem si. Ona se o mě podrbala, a pak mi očichala kapsy, jestli v nich něco nemám.
Vyvedla jsem Quinu a před přepravníkem jsem jí dala na hlavu svoji mikinu a zavedla ji do přepravníku, uvázala ji, sundala mikinu z hlavy a zavřela za ní. Vzpomněla jsem si, že jsem zapomněla dečku. Rychle jsem pro ni zaběhla a dala ji do úložného prostoru v přepravníku. Sedlo tam nedávám, dávám ho radši do vaku, protože když ho dám do úložného prostoru na železnou tyč, tak vždy tak v půlce cesty spadne. Pak mě trenér sekýruje, jak jsem to tam dala.

Šla jsem říct trenérovi, že je vše připraveno, jenže jsem slyšela, že se tam o něčem baví, tak jsem za dvěma poslouchala. Bavili se o Velkém Finickém dostihu. Ano, přesně si pamatuji, co říkali. „S Quinsou to zvládneme, jako vždy. Ona je můj zlatý důl," řekl trenér. „Já nevím, je to nebezpečné. Nevím, jestli je to dobrý nápad. Víš přece, že té holčině to zlomí srdce, kdyby se jí něco stalo," odvětil řidič přepravníku. „Ale nic se jí nestane, co by se jí mělo stát? Jsme s Quinsou dobrý tým," oponoval mu trenér. „Jak myslíš, zakazovat ti to nemůžu." „No, každopádně budu dávat pozor. Vím, jak jí na Quinse záleží," potom trenér vstal a já rychle přišla před něj a dělala jsem, že jsem se ho lekla a že jsem málem do něj narazila, aby to nebylo nápadné. Asi se mě také lekl, ale než stihl něco říct, řekla jsem, že Quina je připravena, a opatrně jsem se usmála. „Super," řekl a podíval se na hodiny. Odešel do svého pokoje, a jak přišel, nesl takovou větší tašku. „Určitě v ní má oblečení na dostih," pomyslela jsem si. Mrkla jsem na hodiny a bylo přesně pět minut po páté.