Poslední dostih

4. Minulost - A je to tady

Zaparkovali jsme tak dvacet metrů od dostihové dráhy, kde stály i ostatní přepravníky. Z okna jsem uviděla nádherné ryzáky, hnědáky a pár vraníků jak se rozcvičují před závodem.

No, očividně jsme přijeli jako poslední, odvětil trenér, který seděl vedle řidiče. Ten hned vyhrkl že to zavinila ta jeho bláznivá kobyla a že jsme vyjeli o pět minut později, aby nezapomněl. Aby tam nevznikla hádka tak jsem se do toho vmísila já a řekla optimisticky s úsměvem ,, Tak hlavně že jsme tady! ''

Trenér hned na to ,,Ano, jdu si něco vyřídit, ty mi zatím vyveď Quinsu a nachystej mi ji.''

Všichni tři jsme se vyhrnuli z auta a šli jsme si po svých.
Vyvedla jsem opatrně Quinu z přepravníku a uvázala ji o jakýsi sloup stojící poblíž. Začala jsem ji chystat. První jsem přez ni přehodila dečku a pak nandala sedlo, Quina byla celou dobu něják nesvá a nervózně přešlapovala. Vůbec se mi to nelíbilo, něco ji pořádně rozrušilo.
Snažila jsem si toho nevšímat a nauzdila ji. Nakonec jsem jí nasadila masku a začala jsem ji rozehřívat. Vodila jsem jí na dráze, kde se rozcvičovali i ostatní žokeji a jejich koně. Po chvíli za mnou přišel už převlečený trnér a podal mi jeho přilbu. Nechápavě jsem se na něj podívala. On jen s úsměvem řekl ,,Krok a klus jí na rozehřátí nestačí.’’
V tu chvíli jsem si připadala jako kdyby jsem byla na dostizích poprvé. Jako malá jsem s mámou pořád chodila na dostihy, jenže jsem nikdy nepomáhala s přípravou. Asi jsem se trochu i začervenala. Bylo mi trapně že jsem zapomněla u rozehřívání na dostih na cval a nevzala si s sebou ani přilbu. Kdo ví co si o mně pomyslel trenér.

Já s donuceným úsměvem popadla přilbu a odvětila ,, Sakra! Omlouvám     se, já...’’ Přerušil mě a řekl že příště snad nezapomenu. Samozřejmě se škodolivě usmál, jako vždy. To by přece nebyl on kdyby to neudělal.

Vydechla jsem a požádala trenéra, aby mě vyhodil. Na dostihové sedlo jsem nikdy nenasedala a nehodlala jsem si udělat ostudu. Ty třmeny jsou totiž uzpůsobeny k tomu aby žokej mohl při cvalu na koni stát, proto jsou neskutečně krátké, jenže to já nikdy nezkoušela nasednout na ,,TOHLE’’

No nic, takže seděla jsem. To je hlavní. Cítila jsem se jako královna všech dostihových dráh. Bylo to něco úžasného. Nohy ven ze třmenů a seděla jsem si v sedle ve kterém se ani sedět nemá. Začala jsem si naklusávat a asi po patnácti metrech jsem si nacválala. Cítila jsem vítr bičující mi do tváře, nepopsatelný pocit. I když se na mě ostatní lidé kolem mě tak hloupě dívali že sedím a nestojím v dostihovém sedle, tak jsem si jich vůbec nevšímala a cválala si s větrem o závod. Mé tmavé, rozpuštěné vlasy vlály jako při hurikánu.

Po jednom vycválaném kolečku jsem se vrátila k trenérovi, sesedla a podala mu jeho přilbu. Ten jen udiveně odvětil ,, jezdíš si jako profesionál, takovou jsem tě ještě neviděl.’’
Usmála jsem se od ucha k uchu a poděkovala mu za polichocení.
Tohle fakt zvedne náladu.

Najednou jsme uslyšeli rozhlas.
,,Všichni účastníci každoročního Velkého Finického dostihu, vítáme vás zde v jk opreta a žádáme vás aby jste se dostavili za 5 minut na start. Děkujeme.”

V ten moment se mi rozbušilo srdce tak, jakoby mi v něm běhalo milióny koní.

Naposledy jsem políbila hlavu mojí milované Quin a pomohla trenérovi nasednout do sedla. Vzala jsem do ruky otěž a šla s Quinou i trenérem na start.

V mojí hlavě momentálně běželo pořád dokola - doufám že se jim nic nestane, že je shruba stejně starý jako můj jezdecký vzor Josef Váňa, že se Quina poslední dobou chová divně, a tak dále. Prostě věci o kterých by holka jako já vůbec uvažovat neměla.

Tak jo, je to tady. Pomyslela jsem si. Dovedla ksem oba k startu a odvedla je na jejich startovní pozici kde stáli už nachystaní i ostatní koně. Naposledy jsem popřála obou dvoum štěstí a šla na tribunu za mužem, který nás sem dovezl.

,,Tak co? Budeš taky někdy závodit?’’
Odvětil chlápek s úsměvem. Já jen vykulila oči a hloupě se k němu otočila. ,,Jak vás to napadlo?’’ Zašklebila jsem se. ,,No Gusto říkal že máš talent, já tě zatím jezdit neviděl, ale myslím že bude mít pravdu.’’ Zalaškoval. 

Ano, přesně takhle to řekl. Takto si to pamatuji. No nic.. Pokračujeme...
Myslím že jsem se jen uchcechtla, nebo něco takového.

Najednou se z rozhlasu ozvalo ,,3..2..1..PRÁSK!’’
Koně střeštěně vyběhli ze startu a uháněli s větrem o závod.

Quina, krásná tmavá hnědka s trenérem se drželi v prostřed a pomalu se propracovávali vpřed. Aaa hop.. měli za sebou první překážku. Rovinka a další skok, joo! Dostali se do vedení! Pomyslela jsem si nadšeně. Tak a teď se musí soustředit, jdou na velký taxas. Blížili se a pak jsem uviděla jak skočila. Krásný, čistý skok.

Ale ne!! Co to sakra?!....
- moje poslední myšlenka před tím