Krátké Mrtvé Povídky

Něco v lese

 
 Když jsem se díval do obličeje své milované přítelkyně, své životní lásce, viděl jsem naprosté šílenství. Obrovský strach, bolest, utrpení. Uvnitř jejího těla se odehrávalo mnoho emotivních procesů, o kterých nebylo na první pohled znát. Jen ten k smrti vyděšený pohled, ze kterého jsem četl jen jedno slovo.
Pomoc.

 Nevěděl jsem ale jak. A ona sama to také nevěděla. Bolelo mě srdce při pohledu na její prázdnou schránku, už to nebyla ona. Její duše, osobnost, byla uvězněna někde hluboko v ní. Na venek její mysl ovládl chaos, čisté šílenství.
Seděl jsem vedle ní. Chtěl jsem ji obejmout, ale při pohybu mou rukou sebou jen škubla a sbalila se ještě do těsnějšího klubíčka. Bála se i mě. Svého přítele. Její tělo bylo celé promočené, našel jsem ji ležet venku před chatou v dešti. Od té doby nepromluvila. Až doteď.

 Pomalu se ke mě naklonila, až byly její rty těsně u mého ucha. I tak ale šeptala tak tiše, že jsem ji zatraceně špatně slyšel. Její kdysi melodický klidný hlas nyní zněl ustrašeně, chraplavě a hrubě.
  
,,Nejsem blázen. Říkám ti, nejsem blázen. Ani šílenec. Tam venku...něco tam je. V tom lese něco je. Něco zlého. Temného. Viděla jsem to na vlastní oči a ono to vidělo mě. Chtělo mě to do své moci. Chtělo to moji duši. Chtělo mi to duši vtáhnout do pekel a tam ji mučit a znásilňovat do skonání věků. Mluvilo to na mě. Říkalo to, že za vše můžu já. Že mě tu nikdo nechce, že mé tělo patří červům a má duše patří peklu. I ty vaše."

 Zbláznila se. Moje životní láska je cvok. Něco se jí muselo stát. Něco strašného. Podíval jsem se jí upřeně do očí když jsem se zvedl a u dveří se otočil. Její obočí bylo pokřivené hněvem a oči naprosto změnili výraz celé její tváře.
,,Všichni tu umřete. Do jednoho. Vaše duše budou prznit v pekle až do soudného dne."