Sedím na židli, ode mne pár metrů jsou dveře. Na nich se velkým písmem honosí jméno ženy. A také název její profese. Dětský psychiatr. Jako vždy, když zde sedím propaluji ony dveře nenávistným pohledem. A také si v hlavě promítám jen jednu otázku. Jak se to vše přihodilo? Koukám po ostatních lidech, dětech(?), co tu sedí se mnou. Dva chlapci. Jedna dívka. Všichni tři vypadají na první pohled jako dospívající nadějná budoucnost. Všichni na první letmý pohled vypadají..."normálně". Ale když by jste se podívali lépe, lépe sledovali jejich chování, přijdete na to, že si dívka stahuje už tak dlouhé rukávy ještě víc. Jako by chtěla něco schovat. Uvidíte, že se chlapec dívá kolem sebe vystrašenýma, až nelidskýma očima. Očima, které jsou plné strachu. Viděli by jste ten nepatrný třes jeho těla. A každé škubnutí, když uslyší nějaký zvuk. A třetí chlapec? Oděný do černé. Bledý jako sama smrt. V jeho bledém obličeji, který je rámován černými vlasy, jsou nejvýraznější jeho pronikavé oči. Modrobílý nádech. Když se na vás podívá, přijdete si odhaleni. Jako by vám viděl až do duše. Nemám z něj strach. Vy by jste měli? Je nevinný. Jako my všichni v této čekárně. Nemohu od něj odtrhnouti oči. Prohlížím si ho. A on mne. V tom se otevřou dveře a ven vyjde žena v bílém plášti. Odtrhnu od chlapce oči a zahledím se na ni. Pohledná tvář posetá páru pihami. Jemné rysy. Zrzavé vlasy stáhnuté do ohonu, který jí sahá až do půli zad. Její zelené oči si nás prohlíží. Jde v nich vidět starost. A lítost. Ta hnusná věc, kterou mají všichni lidé v očích, když vidí, že jdete do této čekárny. Je tak mladá. Nechápu jak si mohla vybrat toto povolání. Ale budiž. ,,Achlys. Jsi na řadě," zazní z jejich rtů. Protočím oči. Zvednu se a svým pohledem ještě zaletím k chlapci v černém. Opět mne pozoruje. A mě se to zamlouvá. Usměji se na něj a s neutrální tváří se otočím k lékařce. Čeká u otevřených dveří a shovívavě se na mně usmívá. Pozvednu lehce jedno obočí a jdu do ordinace. ,, Sedni si do křesla," zazní ženský hlas za mnou a já se rozejdu k bílému křeslu, které stojí naproti sedačce. Sednu si do něj a dám si nohu přes nohu. Nenávidím to, že tady musím chodit. Nemám proč sakra! Ale nikdo mne nikdy neposlouchá, když jim to říkám. A tak tedy v této ordinaci, s touto ženou strávím vždy svůj volný čas jen tím, že si chce ona povídat a já o to nestojím. ,,Achlys. Trochu jsem pátrala po tvém jméně. Je neobvyklé," řekne mi mile, když se posadí proti mne na sedačku, která je ve stejné barvě jako křeslo. Vždy mě rozčiluje, že si ona hoví na gauči, zatím co já sedím v nepohodlném křesle. Vsadím se že ten gauč je měkčí. ,,Jo, já vím," odpovím neutrálním hlasem a zavrtím se ve snaze najít polohu, která bude příjemná. ,,Zjistila jsem, že znamená: Mlha. Řeckého původu. Máš tam předky? Rodinu?" Prohlížím si její úsměv. Snaží se být milá. Ale já moc dobře vím, že by mě nejradši vyrazila a neobtěžovala se mnou. Zná mne už pár měsíců. Ze začátku byla hodně milá. Snažila se mi pomoct. Ale v okamžiku kdy zjistila, že s ní nemám zájem komunikovat, začala jí práce se mnou unavovat. A dávala to najevo, i když se snažila, abych to neviděla. Smůla. Haló! Měla bys odpovědět na její otázku! Připomene mi hlásek v mé hlavě. ,,Jo znamená no. A ne. Žádná rodina." ,,Dobře. To jsem nevěděla. Jsme ráda za objasnění. Povíš mi dnes jak se cítíš?" Na její otázku protočím oči a otráveně se nadechnu. Na toto se mne ptá pořád. ,,Cítím se fajn!" Jsem podrážděná tím jak je milá. Jsem naštvaná jenom kvůli tomu, že tu musím být. A ona se mne zeptá na tohle! Mám chuť vyletět z kůže. ,,Tak proč používáš takovýto tón, Achlys?" zeptá se a taky si dá nohu přes nohu. Snaží se mi pomoct. Zkoumá mě očima. Zkoumá mé reakce. ,,Protože tady jsem! Nemusím tu chodit, chápete? Jsme v pořádku! Nechci Vaši pomoc!" skoro na ní zvýším hlas. ,,Ty moc dobře víš proč jsi zde," řekne mi. ,,Ano, mí rodiče to chtějí, má doktorka to chce, a proto jsem zde," zamumlám naštvaně. ,,Jsi tady kvůli sobě Achlys!" řekne pevným hlasem. Nakloním se k ní blíže. Mám pocit, že mi hněv sálá z očí. ,,Jsem tady kvůli tomu, že jsem se chtěla zabít, " zasyčím na ni. ,,A vy všichni si myslíte, že mi můžete pomoci." Skoro vyplivnu tato slova. ,,Proto tu jsem."
