Po skoro hodině jejího mluvení a otravných otázek, se konečně dostávám na...svobodu. Konečně mi s nadějí, která je už otravná, podává ruku na rozloučenou.,,Věřím v tebe. Zvládneme to. Jen musíš chtít a já vím, že chceš. Tam uvnitř chceš Achlys. Neper se s tím," řekne mi tichým až opatrným hlasem. Její oči nabraly jiný odstín. Světlejší. A snad má i slzy na krajíčku? Jediné co udělám je, že řeknu slovo rozloučení. Takové to co vás zaváže k tomu, aby jste se znovu potkali s někým. Vytrhnu ji lehce ruku z té její a odejdu. Když za sebou zaklapnu dveře, na chvíli si oddechnu. Poslouchat ještě chvíli její myšlenkové pochody, její nápady, no nevím. Asi bych tam usnula nebo do něčeho praštila. Beru si kabát, který jsem nechala pověšený u dveří. Stále jsou tu ti tři. Jsou jako mí nejbližší kamarádi. Mám takový pocit i když vůbec netuším proč. Možná proto, že žádné jiné nemám? Kdo ví. Kluk s modrýma očima o mne zavadí pohledem. Hned se probouzí mé sebevědomí a chytá se za ruku s mou vnitřní mrchou. ,,Ahoj, neznámý," zašeptám, hodím na sebe rychle kabát a zmizím. Jdu po točitých schodech, směrem k východu. Cestou potkávám staré lidi. Dospělé a děti. Sem tam zahlédnu nějakou puberťačku jak jde vystrašena k dveřím svého, ještě, dětského lékaře. Řekla bych. Jako každý co je v pořádné depresi, podle mé doktorky, si vytáhnu sluchátka, zapojím je do mobilu a od doby co se hudba začne mazlit s mou duší jsem mimo svět co je okolo mne. Jdu. Prostě jdu. Dívám se před sebe. Ale i přes to se nedívám. Nevnímám. Do té doby dokud skoro nenarazím do ženy s dítětem.Podívá se na mne a přitiskne si dítě blíže k tělu. To malé stvoření spí a ani netuší co za zlo je kolem něj. Co vše zlého se děje a chystá se na něj, zatímco ono si poklidně spí. Rychlým: ,,Promiňte," se omluvím a pádím pryč. Po chvíli se otočím. Vidím záda té ženy. Kráčí po schodech. Na chvíli na ní spočinu pohledem. Vysoká. Štíhlá. Vlasy stáhnuté do drdolu ze kterého ji padá pár neposlušných pramenů. Záda rovná a ramena ztuhlá. Napjatá. Jako každá starostlivá matka. Tohle ty mít nikdy nebudeš. Ozve se něco uvnitř mne. A to mne naštve. Samozřejmě že nebudu. Byla by to jen přítěž. Odpovím si v duchu hněvivým hlasem. A než stihnu se opět ponořit do hudby, která mne přenese do toho tichého místa ničeho, bodne mne mírně u srdce, duše. Tohle bys mohla mít. Jednou. Rodinu. Jakoby zašeptala naděje v mém nitru. A já ji hned po tomto opět roztříštila na milion kousíčku a tím ji přiměla sklapnout. Protože hněv je pro mne lehčí než planá naděje.
