Když jsem sledovala obláček kouře který jsem vypouštěla pomalu z úst, přemejšlela jsem tak jako kdysi, o své budoucnosti. Je mi 17. S těží jsem schopna dodělat školu. Řeknu vám, že pekelnější místo pro mne snad není. A to, že bydlím s mými rodiči...ach Bože. Aspoň není doma má starší sestra. Je ji 26. Má dítě, muže, spokojený manželství, rodinu, přátele. Byla by zklamána, kdyby věděla co vše jsem stihla už udělat. A to já nechci. Vstanu z dřevěného křesla a začnu se procházet po zeleném, a tak opečovávaném trávníku, jak si jen dokážete představit. Můj otec se o něj stará jako o své dítě. Milé... Pomyslím si. Za domem máme velikou zahradu. Jsou na ní samé květiny, keře, stromy. Napříč zahradou vede kamenný chodníček a okolo něj rostou jiřiny. Dva druhy, které se bezchybně doplňují. Má matka si dává záležet. Když dojdu na konec chodníčku otevřou se přede mnou keře růží. Rudé. Ty zasadila matka když tohle místo otec koupil a ti dva hořeli vzájemnou láskou. Rudé růže znamenají bezpodmínečně lásku. Pro mou matku hodně znamenají. Ale nejsou tady jen rudé růže. Můžete tady najít i růžové. Ty znamenají půvab. A tyhle růže zasadil můj otec, když řekl mé matce jak je půvabná. Malý keřík růží, které mají broskvovou barvu a znamenají skromnost, je zasazen na levé straně. Jenže tyto růže zasadili mí rodiče dohromady. A že se ptáte odkud vím co znamená jaká barva růží? Ach ano mohla jsem si to najít na internetu, jenže to bych se o to musela zajímat. Tohle mi vtloukáno do hlavy od doby co jsem začala mluvit. Mí rodiče mne učili květomluvu. Jaká květina co znamená, a jaká barva květin je na tu nebo tamtu příležitost vhodná. Stojím u růží a dívám se na všechny ty barvy. Směšné je, že ani jeden z mých rodičů nezasadil oranžový keř těchto bodajících květin . Vždy si nebyli jisti zda tato barva neznamená nevěru. Byli opatrní. Jak jinak. Růže byly pro ně něčím zvláštním. Zakroutím hlavou a na patě se otočím. Procházím okolo dalších květin, které končí až u schodů co vedou k zadním dveřím našeho domu. Vystoupám po nich a ještě než zajdu do útrob baráku, ohlédnu se. Jako malá sis taky vysnívala takovouto zahradu přeci... ,,Já vím" řeknu nahlas a sklopím oči. Tak co ti brání? ,,Já" odpovím na nevyřčené otázky mé duše, kterou znova zaklapnu do železného sejfu a místo smutku, který se dotěrně blíží ke mně, jej vyměním za hněv. Zajdu do domu a prásknu za sebou dveřmi. Projdu kuchyní a mířím ke schodům na druhé patro. Ještě se zběžně podívám z okna. Žádné auto. Fajn. Takže jsem stále sama. ,,Jaké to "překvapení"," řeknu ironicky a odkráčím do svého pokoje.
