Labyrint - Fanfiction CZ - The golden trio

2.kapitola 1/4?

Čuuste!:D děkuju moc za přečtené a hodnocení! Jste fakt zlatí! Napsala jsem pouze půlku další kapitoly, jelikož mi moc nevyšel čas..:/ ale jelikož se zítra nejde do školy (jouuu) tak vám zítra přidám druhou část, a aspoň další 2 kapitoly minimálně! Musím to přece dohnat ne?!:D Jinak vážně vám moc děkuji:) určitě se dočkáte zápletky, kterou vám tak moc chci říct, ale nemůžu, protože by to pak nebylo překvapení že jo.:D Jinak, pardon za okecávání, jsem v tom strašná:D No toho by na začátek už stačilo!:D Jinak pokud byste se třeba nudili, a chtěli pokecat, můžete (musíte!!!:D) mi napsat zprávu, jelikož já se fakt nudím. Tak to je snad vše!:D Ok, když se na to tak dívám, je to tak 1/4 :D Takže zítra dokončím! Don't worry:D

Thomas na mě furt zíral, ani se neusmál. Začínala jsem mít divný pocit. „Proč se na mě pořád tak koukáš?" vyjelo z mých myšlenek nahlas. S Thomasem cuklo, šlo vidět, že jsem ho svou otázkou překvapila. „Ehm...já..rád se dívám na pěkné věci" zvedl hlavu a usmál se ne mě. Cítila jsem, jak mé tváře nabíraly červenou barvu. Bylo to od něho milý. Nevěděla jsem jak zareagovat, takže jsem se na něho podívala jen nechápavým pohledem. „Já to nemyslel tak, že se mi líbíš, vlastně jo jsi pěkná, ale...chápeš ne?" odpověděl trochu stydlivě. Když se takhle člověk zamotá, je to fakt vtipný. Jen jsem na něho kývla. „Půjdeme za Pánvičkou, ten nám da najíst a pak ti ukážu, kde budeš spát" pronesl tak rychle, aby zamaskoval trapnou situaci předtím. Rozešel se směrem k tomu chlápkovi jménem Pánvička, vypadal celkem sympaticky. Jenom jsme na sebe kývli. „Doufám, že nepatříš mezi ty holky, co nic nejí" ušklíbl se na mě Pánvička. „Ne, jsem pravý opak" vypadlo ze mě zároveň se smíchem. Pánvička se začal smát taky „To jsem rád". Thomas na nás hodil zabijácký pohled, snad jako by byl smích zakázaný nebo co. „Pojď, jdeme ke stolu" řekl mi Tom a otočil se. Zamířil ke stolu, u kterého seděl Newt, Alby a nějaký prcek. „Čau, já jsem Chuck" řekl bleskově a podal mi ruku. Ruku jsem mu také podala a dodala „Těší mě, ale já si své jméno moc nepamatuju, promiň" řekla jsem smutným hlase. „Neboj, vzpomeneš si" pověděl mi Newt, vedle kterého jsem si sedla, a přejel mi rukou po zádech. Měla jsem v něm důvěru. Koutkem oka jsem viděla,jak se Tom na nás podíval, ale odvrátil hned pohled a začal se přehrabovat v jídle.