Tajemství jedné mrchy [POZASTAVENO]

I. Vydírání

Jmenuji se Chanel. Řekla bych, že jsem obyčejná holka, která má trable s kluky, ale to bych lhala. Nejsem ta holka, která je šprtka, anebo samotářka. Jsem - no vlastně kdo jsem? Mé pravé jméno je Chanel Evensová, ale ostatní lidé mi spíš říkají - děvka, mrcha, lhářka, královna, a mnoho dalších přezdívek. Musím se přiznat. Po asi dvacáté přezdívce, jsem si přestala pamatovat, kolik kdo mi vymyslel přezdívek a jak vlastně zněly.

Nebudu před vámi skrývat svou pravou tvář. Ano, co se o mě dočtete, je pravda - víc než pravda. Nestydím se za to. Spíš to beru, jako samozřejmost, protože prostě taková jsem já a nikdo mě nezmění. Možná se o to někdo může pokoušet, ale dostaví se leda zklamání. Protože já se změnit nechci!

Zřejmě bych taky měla říct, že jsme bohatá - to je slabý slovo, jsem bohatá, že někdy nevím, za co utrácet ty penízky, které se mi každý den hrnou pod ruky. Taky jsem krásná. Každý kluk o mě sní. Jsem taková bohyně krásy. Všichni mě zbožňují, jsem populární a prostě k popukání. Mám nejlepšího, nejhezčího a nejnamakanějšího kluka na škole. Prostě všichni mi závidějí a mají proč.

Zřejmě bych už měla chvíli tiše sedět a mlčet a nechat vás, aby jste mě poznali, jak doopravdy jsem.

***

Otevřu rozespalé oči. Posadím se na postel a dám nohy na zem. Chvíli se rozkoukávám a sleduji okolí svého pokoje. Zamračím se, když mi dojde, že vlastně, ani nevím, jak jsem se sem dostala. Vím jenom, že včera měla Lucy narozeninovou párty a já jsem se tam nějak opila. Víc už si nepamatuji.

Zvednu se z postele, že si zajdu do koupelny se umýt. Hnedka se mi přetočí žaludek, mám co dělat, abych nevletěla do koupelny, jak raketa a nepoblila celé záchodové prkýnko.

Nějak se dopajdám k umyvadlu, kde si umyji obličej a podívám se do zrcadla na svou tvář. Vypadám hrozně. Kdybych přišla v takovém stavu do školy, tak bych hnedka klesla v nejvyšším žebříčku popularity.

Natáhnu se pro řasenku a několikrát přejedu řasy. Dám na sebe trochu mejkapu a přejedu rty leskem. Takhle aspoň vypadám trochu k světu.

Sejdu schody a dojdu do naší velké kuchyně, kde už je můj otec a dělá vaječinu. „Dobré ráno, Chanel."

„Dobré." Posadím se za barový pult a zakousnu se do jablka. Odhodím ho, když na jazyku ucítím, jak je kyselé.

Otec se na mě podívá. „Ty teda vypadáš, má milá." Povzdychne si. „V kolik ses včera vůbec dostala domů?"

„Víš ty, že já ani nevím." Napiju se džusu, který mi taťka připravil.

Otec protočí panenkami. „Říkám si, jestli někdy nadejde den, kdy budeš chodit domu včas."

Políbím ho na tvář. „Myslím, že o tomhle si můžeš jenom zdát."

Pokrčí rameny. „Co s tebou můžu dělat." Sundá z pánvičky vaječinu. „Dáš si?"

„Vaječinu?" usměji se. „Od tebe vždy."

Nandá mi vaječinu a položí ji přede mně. „Lesslie, ještě spí?"

Pokrčím rameny. „Co je mi potom."

„Chanel!" okřikne mě otec.

„Co je?" bráním se. „Můžu snad za to, že je zavřená ve svém pokoji? Kdoví co tam dělá? Třeba si volá s nějakým klukem, o pět let starším, na webce. CO já vím?"

Otec se zamračí. „Co, že dělá ve svém pokoji?"

„To nevíš?" dělám, že mě to překvapilo. „Lesslie, se seznámila s nějakým klukem, který je o pět let starší. Každý večer si s ním volá. Kdybys slyšel ty jejich nechutné slova, tak by ti z toho bylo na blití."