Tajemství jedné mrchy [POZASTAVENO]

II. Rozchod

Druhý den ráno jdu do školy s pocitem, že Jaimie, si ze mě dělal jenom srandu, a že nebude takový borec, aby vykvákal jedno z mých tajemství. Na to, chlapec prostě nemá.

Chci dát mobil do skřínky, ale nová příchozí zpráva mě donutí, abych se na ni podívala. Bylo tam nějaké číslo, které neznám.

Až příchozí zpráva mě vyvede z omylu. Dobré ráno, Chanel. :* Doufám, že si se dneska dobře vyspala, protože na tebe čeká tvůj kluk, až mu řekneš, že se s ním rozcházíš. ;) Tvůj milovaný Jaimie. :*

„Chanel, zlato, co se děje? Nějak jsi zbledla." Ptá se mě starostlivě Bethany.

Podívám se na ni a usměji se, jako kdyby se nic nedělo. „To je jenom ségra, prostě na mě práskla, co jsem dělala na jednom večírku. Taťka mi psal, že až přijdu domů, tak si to semnou pořádně vyřídí." Lžu, jak tiskne.

„Otce neřeš." Prohodí rukou, Bethany.

„Jo, jo, jenom mu odepíšu, ano." Podívám se zpátky na mobil a odepíšu mu. Kde jsi získal moje číslo?! To mě musíš otravovat i na mobilu? -_- Nemám na tebe náladu, Jaimie, tak si dej odchod!

Během pár sekund mi odepíše. Kde, asi tak myslíš, že jsem mohl získat tvoje číslo, než od té tvé kámošky, Lucy, která mi ho s radostí dala. :D ;)

„Lucy!" křiknu po ni, tak hlasitě, že se na nás podívají i ostatní holky, které jsou v šatně. „Pojď na bok!" chytnu ji za paži a táhnu ji co nejdál od ostatních holek. Bethany je nám hnedka v patách.

„Chanel, co blbneš?!" snaží se mi vykroutit. „Drtíš mi ruku!"

„Ale, nestěžuj si." Dotáhnu si je až dozadu ke skřínkám, kde skoro nikdo nebývá. „Ty jsi dala nějakému klukovi moje číslo?"

„Jóóó, včera, tomu sexy klukovi, který se tak pěkně usmíval." Září, jak vánoční stromeček. „Chtěl po mě číslo, protože si prý u něj nechala mikinu, když jste spolu spali. Chtěl ti ji vrátit, ale nevěděl, kde bydlíš, tak chtěl aspoň číslo, abyste se domluvily."

„Ty krávo!" Lucy se na mě dotčeně podívá. „Jemu si neměla dávat číslo, i kdyby ti šlo o život!" sednu si zoufale na lavičku.

„Zdáš se mi nějaká divná." Lucy přimhouří oči a podezřele si mě prohlíží.

„Souhlasím s tebou." Přidá se i Bethany.

„víte, co?" postavím se a jsem nachystaná k odchodu. „To je jedno."

„Jsi si jistá?" zeptá se Bethany, které je jasné, že mi to jen tak jedno není. Na to mě zná, až moc dobře.

„Holky, neřešte to." Snažím se, aby na mě nepoznaly, že se semnou něco děje. „To bude asi tím, že se dneska chci rozejít s Liamem."

„Počkej! Co?" obě dvě vykřiknou souhlasně a vykulí na mě oči.

„Už to prostě není ono." Nic víc se mi nechce říkat. Musela bych pak lhát a lhát a to se mi zrovna v tuhle chvíli moc nechce.

„Nespíte spolu, nebo co?" ptá se mě Lucy.

„Spíme spolu furt normálně. Prostě v našem vztahu, už není ta jiskra, jaká vždycky bývala. Ani mě to, už pořádně nebaví. Chce to změnu."

Obě dvě si mě prohlíží a snaží se přijít, jestli jsem se nepraštila do hlavy, anebo jestli to myslím vážně.

„No, je to tvoje věc, zlato, ale abys toho potom nelitovala." Prohlásí nakonec Bethany.