Skrytá krása * 9dílný set / dokončeno

3. There's something in your eyes

„Ještě jednou ti moc děkuji, žes mě u vás nechal," obrátila jsem se k němu čelem. „Moc si toho vážím. A slibuju, že ti to jednou oplatím. Sice nevím jak, ale mám nějaký čas na to, abych to vymyslela."

„Víš, že ses vůbec nezměnila?" opřel se o zárubeň.

„To snad nemyslíš vážně," naoko uraženě jsem se ohradila. „Na základce jsem byla šedá myška, stydlivá, zakřiknutá..."

„Ale taky moc hodná, ochotná a věčně se smějící. A máš můj obdiv, že i přesto, co se ti stalo, dokážeš na život pohlížet optimisticky."

Zčervenala jsem, což byla naprosto přirozená reakce po takovém komplimentu. „Takže teď ti děkuji dvojnásob."

„Kamarádi si přece pomáhají," mrknul na mě. „No, jdu připravit do kuchyně něco k jídlu, až si vybalíš, přijď."

S jeho odchodem jsem si uvědomila, jak mě podivně bodá v hrudi. Ozývalo se to od chvíle, co Louiho rty pronesly slovo „kamarádi". Nepřipustím si, že bych se do něj za posledních pár dní, kdy mě tenhle klučina v nemocnici navštěvoval, snad zamilovala. To je hloupost! Nebo ne?

Nešťastně jsem si povzdechla. Ne, ne, NE! Nic se nezačne zamotávat, jednou prostě proběhne vše naprosto hladce! Hm, jako bych neznala svůj život.

Rychle jsem si vybalila a pospíchala Louimu s tou večeří trochu pomoci. Nenechám se ještě obskakovat.

Jenže mi udělal čáru přes rozpočet. Vlastně udělali. Kolem linky stálo všech 5 kluků a každý z nich měl plné ruce práce.

Tehdy mi došlo, že vlastně vůbec netuším, co jim o mně Louis řekl. Jestli jim pověděl o mém... ehm... mé nehodě. Bojovala jsem s touhou utéct zpátky do pokoje, když se po mně otočil ten kudrnáč. Harry, myslím.

Šok, který se mu mihl v obličeji, dokázal rychle zamaskovat. Přívětivě se na mě usmál. „Ahoj, ty asi budeš Mia."

„Ahoj," přijala jsem jeho nabízenou ruku.

Postupně jsem se seznámila se všemi.

Nervozita za mě neopadla, spíš naopak. Každý se v první chvíli zatvářil, řekněme, vyděšeně, ale ani jeden se mě na druhou stranu na nic neptal. Ovšem to mému pocitu také moc nepřispělo.

„Chci vám poděkovat, že jste mě u sebe nechali," začala jsem s dlouhým vyjádřením svého vděku. „Moc si toho cením. A slibuju, že tady nebudu strašit dlouho. Jen až se celá ta situace trochu uklidní, potom..." Nepřekvapivě mi po chvíli došel dech. A Louis toho využil. „Mio, můžeš tady zůstat, jak dlouho chceš."

„Ano," přidal se Liam. „Nemáš to teď jednoduché, když se ti stalo-," Niall do něj šťouchl a s očima vytřeštěnýma naléhavě vrtěl hlavou.

„A sakra," došlo Liamovi, „promiň mi. Moc se omlouvám, já jen..."

„V pořádku," pousmála jsem se. Nenechám ho utápět v rozpacích, za posledních pár dní jsem poznala, jak se lidé v mé přítomnosti cítí. A můžu se jim divit? Asi neví, zda mě mají litovat, nebo se chovat normálně. „Je mi jasné, že jste celí nesví, chápu to. Věřte mi, sama mám problém podívat se do zrcadla."

„Tak to není-," vložil se do toho naléhavě Louis, avšak já ho zarazila. „Nemusíte nic předstírat. Dnes stačilo pár metrů, které jsem ušla od nemocnice k autu, když mě naši vyzvedávali. Deset lidí z deseti se po mně otočilo a půlka neskrývala své zděšení. Asi bych si na to měla zvykat."

„Mio," ujal se slova Zayn. Mluvil pomalu, jako by si vše podrobně promýšlel. „Znáš lidi. Ale tací, kterým na tobě záleží, by ti nikdy neublížili. Za žádnou cenu. Možná bude jejich chování zpočátku rozpačité, ale to se spraví, uvidíš."

Nechtěla jsem, ale z očí se mi rozkutálely slzy jako hrachy. Ramena se mi třásla tichými vzlyky. K mému překvapení se ke mně ihned nahrnul Niall a opatrně mě objal.

„Zayn má pravdu," uslyšela jsem Louiho hlas, zatímco jsem blonďáčkovi brečela do mikiny. „Vždycky budeš mít někoho, na koho se můžeš obrátit. Počítej i s námi."

Vyprostila jsem se z jeho objetí a mdle se na ně pousmála. V tu chvíli mi moc pomohlo vidět, že je někdo schopný nedívat se na mě jen jako na chudinku, které nehoda znetvořila tvář. Přežila jsem, za což bych měla být neskonale vděčná.

„Dost smutnění," rozhodl za nás všechny Harry. „S kluky jsme něco uvařili a je bohužel na tobě, abys nám dělala pokusného králíka."

Zatvářila jsem se naoko zděšeně. „Neměla jsem se s našima radši ráno rozloučit?"

„Tos asi měla," zhoupl se na patách, „ale teď pozdě..."

Čím to, že pár minut s nimi a už jsem se cítila lépe?

Když jsme usedali ke stolu, stále mnou ještě cloumaly další a další záchvaty smíchu. Věděla jsem, že se mi tam bude líbit.

...

Zbytek odpoledne byl... jedním slovem: neuvěřitelný. I když jsem očekávala, že se kluci každou chvíli kvůli svým povinnostem seberou a budou muset někam odejít, ani na minutku mě nenechali samotnou.

...

„Pustíme si nějaký film?" navrhnul Liam, když svět za okny potemněl.

„Tak se dobře bavte," zívla jsem, „já už nevydržím vzhůru ani chvilku. Právě teď slyším, jak mě postel volá. Stýská se jí..."

Mí společníci se hlasitě rozesmáli, objali mě a popřáli dobrou noc.

Odcházela jsem z kuchyně se zvláštními pocity. Už jsem si totiž začala připouštět, že to, jež ve mně vzbuzuje Louiho přítomnost, bude o dost složitější, než jsem si doposud myslela.

Zamkla jsem se v koupelně a shodila ze sebe oblečení. I přes zavřené dveře jsem slyšela jejich smích. Nikdy bych nevěřila, jak dokonale může nějaký zvuk ladit. Koutky úst se mi zkroutily nahoru. Ovšem jakmile jsem pohlédla do zrcadla, vytratila se mi z obličeje veškerá barva. Za poslední hodiny jsem si na svou nehodu ani nevzpomněla... Nikdy jsem nebyla kdovíjak krásná, ale tohle...

Zavrtěla jsem hlavou a vlezla do sprchového koutu. Fajn, odteď žádné depresivní myšlenky. Nejsem na tom ještě tak špatně, mohlo mě potkat něco daleko horšího. Žiju, chodím, mám rodinu. Se zbytkem se nějak vypořádám.

Na studené dlaždice jsem vystoupila asi až po půl hodině. Má pokožka byla zkřehlá, ale cítila jsem se líp. Zabalila jsem se do chlupaté osušky a rychle přeběhla do svého pokoje.

...

Vzbudila jsem se uprostřed noci, se šílenou bolestí hlavy. Hekla jsem a vytáhla se na posteli do sedu. Bolelo mě mrkat, bolelo mě koukat. Opatrně jsem si položila dlaň na tvář. Jako rozpálená plotna...

Vstala jsem a potichu se z ložnice vyplížila. Potřebovala jsem sklenici vody, abych zapila prášek, který mi dali v nemocnici. Nedalo se to vydržet.

Tam jsem však, ke svému překvapení, narazila na Louise. Na prahu jako by do mě uhodil blesk. Zastavila jsem se a sledovala, jak se sklání nad knihou a v ruce drží hrnek čaje.

„Jé, ahoj," téměř okamžitě si mě všiml. „Nevzbudil jsem tě, že ne?"

* * * * * * * *

Abych vám vynahradila absenci vícedílovek - teď do neděle asi nezvládnu nic napsat, omlouvám se -, rozhodla jsem se hodit další, v pořadí již třetí část našeho setu. Díky za to, jak úžasně jste jej přijaly, moc to pro mě znamená ♥ Můžu jen doufat, že se vám bude příběh líbit i nadále, ukryla jsem do něj několik poselství, snad je najdete a třeba... třeba nad nimi i zapřemýšlíte ;o) DÍKY ZA VŠE! Miluju vás!