My dream is your (parodie)

My dream is your

Poznámka autorky: Následuje vcelku neubližná parodie neobsahující vulgarismy. Kritizuje ty nejohranější zápletky, klišé a chyby, které může jeden nasekat ve fan fiction na kapelu.

Jmenuji se Cassidy Phoneová a je mi sedmnáct let. Mám mladší sestru Verču, které je šestnáct, a staršího bratra Lukáše, kterému je dvacet. Bydlím v České Republice.

Když se na mě podíváte, uvidíte prostě normální holku. Mé zlaté vlasy mi sahají po ramena, ale vůbec neladí s mým dnešním oblečením- mým blankytným tričkem s nápisem „You Only Live Once" a šik riflovými kraťáskami. No, to nevadí. Modrá mi jde k mým jasným zeleným očím.

Bohužel, jak to tak chodívá, musím navštěvovat školu. Nenávidím to tam! Totiž, i přesto, že jsem hrozně chytrá, mám samé jedničky, má krása oslňuje všechny okolo a čistou náhodou se ke všem chovám mile a ochotně, všichni mě strašně šikanují!

Nenávidí mě proto, že miluji kapelu One Dimension.

Vím, že bych asi měla přestat, jenže nemůžu. Těch pět kluků mi změnilo život! Joe, Jay, Peter, Henry a Ben- sice jsem se s nimi nikdy neviděla a nikdy ani neuvidím, ale i přesto k nim hořím hlubokou láskou. Samozřejmě, ne ke všem. K Henrymu hlavně. Každý den ho vidím ve svých snech a nemůžu se zbavit dojmu, že má ty nejkrásnější vlasy na světě.

Když jsem dneska sešla do kuchyně, teta už tam byla. No jo, asi jsem se vám zapomněla zmínit, že mí rodiče zahynuli při autonehodě a vychovává mě taťkova sestra, která mě nesnáší, protože na rozdíl od svých sourozenců mám hrozně složitou osobnost, asi padesát pět různých psychologických problémů a poslouchám 1D.

„Dobré ráno," řekla jsem.

„Dobré ráno," odpověděla.

„Co bude k snídani?"

„Topinky."

„Aha."

„Dáš si?"

„Jo."

„Tak se jimi zadav." Když mi ale dávala ty její hnusné spálené chleby na talíř, najednou se zarazila. „Jo, a musím ti něco říct. James si našel práci v Londýně, tak se tam večer stěhujeme." James je můj strejda (a ten mě mimochodem taky nesnáší). „A chceš na to česnek?" dodala, jakmile mi praštila topinkou o hlavu.

Mně ale do očí vhrkly slzy. „To ne! Ztratím své kamarádky!" (které stejně nemám, protože mě všichni hrozně šikanují). Teatrálně jsem na ni půlhodiny řvala a pak si šla do pokoje zabalit.

Do kufru jsem si dala růžový svetr s puntíky, červené džíny, zelenou čepici s fleky, plesové šaty, klubové šaty, zahradní šaty, koupelnové šaty, tričko jedna, tričko dvě, tričko tři a tričko čtyři, potom taky sukni s pruhy, sukni bez pruhů a tílko s nápisem „I love my mobile phone".

Pak jsme nasedli do letadla a to vzlétlo. Já toho využila k tomu, abych si na telefonu kontrolovala Facebook. Než jsem se nadála, stáli jsme v Anglii.

Když jsem kráčela po letištní hale, uviděla jsem na zemi ležet papírek. Zvedla jsem ho. Panebože! Byl to lístek na dnešní koncert One Dimension!

Rychle jsem se zeptala tety a když mi odpověděla, že „je jí to jedno, neboť se mě stejně plánovali zbavit a k tomu účelu mi koupili dokonce vlastní dům", málem jsem umřela štěstím. Dostala jsem klíčky od mého nového sídla a šla na koncert.

No, sice jsem v tomhle městě poprvé, ale to vůbec nevadilo, protože Londýn je maličký a já mám svůj nepřekonatelný radar dimensionerky, takže jsem to brzy našla a dorazila včas.