KÓD PĚTI /dokončeno

2

Další den, brzce ráno jsem s mámou vypisovala svojí přihlášku. Jméno, bydliště, datum narození a také jsem přiložila fotku. Fotka je stará rok, tehdy mé vlasy byli o pár centimetrů kratší, ale zato byla jejich fialová barva sytější, než kdy jindy. Stále jsem nechápala smysl toho všeho. Do teď se královna věnovala jen vlastním věcem, jako je pořádání plesů, pro lepší lidi, vystavování vlastních šatů a nápad pro novou módu, ale od kdy objíždí města, aby jim sdělila takovou věc? I když je fakt, že já být královna, taky si chci občas užít trochu zábavy.

Máma se pak rozhodla, že přihlášku na městkou radu odnese sama, protože je prý zodpovědnější. Stále se drží názoru, že bych to naschvál ztratila, jen proto, abych se takových věcí nezúčastnila. A je to pravda, vždyť je to ztráta času. A teď můj volný čas spočíval v tom, že jsem šla pomáhat s veřejnými pracemi. Oblékla jsem se tedy do pracovního oblečení, v čemž spočívali volné látkové gatě a ušpiněná bunda. Nebylo to sice nic moc, ale lidé jako my si nemůžeme dovolit královninu novou módu, takže máme jen to, na co si sami pracovitě vyděláme.

Došla jsem na náměstí, kde jsem směřovala k obří nástěnce jmen a prací, které máte za určitý měsíc splnit. K mému jméno patřilo pomáhání s věšením prádla staré paní Antonette, která si čas ráda zkracovala tím, že věštila budoucnost. Ovšem já na takové věci nevěřím, takže tohle pro mě byla opět ztráta času.

Po cestě jsem potkala našeho souseda, který mě hlasitě pozdravil a následně jsem zaklepala na Antonetty dveře. Po pár vteřinách a zavrzání, se otevřely. Otevřela stará paní.

„Ovšem, že jsi to ty, Emo," Pak se zadrhla a já si povšimla těch vrásek a sepnutých zešedlých vlasů. „Od minula jsi tak vyrostla. Jak pak se má otec a matka?" Mluvila rychleji, než bylo zvykem, zdá se, že se tady nudí a nemá moc návštěv.

„Matka se má dobře, opět získala práci v prádelně, ale přivydělává si brigádami a otec je stále dřevorubec, ale před pár dny odjel pryč, taky si přivydělat do jiné země." Mluvila jsem pomalu a tiše. Já neměla důvod, kam spěchat. Pak Antonette otevřela dveře dokořán a já vstoupila. Na to, že jsem v domě postarší paní, mě upozornil zatuchlý pach. Zadrhla jsem se nad starým obrazem, který visel nad dřevěným botníkem. Byla tam nakreslena žena s dlouhými černými vlasy, oblečena do bílých vzdušných šatů a obklopovalo jí spoustu barevných koček.

„A stále máte s matkou tak pokojné vztahy jako dříve? Jsi už mladá slečna a dívky ve tvém věku velice zdivočí." Kráčely jsme napříč domu, přes dlouhou chodbu, kuchyni a nakonec vyšly zadními dveřmi do zahrady.

„Já si osobně nemyslím, že bych někdy nějak zvláštně zdivočela. Občas jsem aktivnější, ale jinak si připadám zodpovědná na svůj věk." Pak jsem Antonettě pomohla s košíkem prádla, který jsem donesla pod nízký, ale zato hodně rozvětvený strom.

„Ovšem že jsi zodpovědná. Ale velice mě udivuje, že jsi jako jedna z mála přežila ty poslední zaprášené dny," Nazvat dny, které byly příšerné jako zaprášené, bylo opravdu podivné. Protočila jsem oči a zavěsila první bílé prostěradlo na větev. Pak mě ale opožděně zarazila její věta, že se diví, že jsem přežila. To jsem snad měla předurčeno umřít nebo by bylo lepší, kdyby ta divočejší dcera zemřela?

„A poslala jsi už přihlášku? Je to obrovská šance, pro takovou slečnu jako jsi ty. Mohla bys dostat mezi lepší lidi a mít více peněz pro svojí upracovanou matku."

„Samozřejmě, že by to bylo dobré řešení, pro naši těžkou situaci. Ale nemyslím si, že někdo jako já by měl šanci mít něco společného s výsostí." Zavěsila jsem další prostěradlo, než jsem se dočkala odpovědi.

„Jsi velice schopná a něco v mé hlavě," Pak si prstem zaťukala na čelo. „Mi říká, že máš velikou šanci." Tomu jsem se v duchu zasmála. Jen představa o tom, že bych se oblékla do šatů, či aby mi někdo dával na nohy střevíčky s podpatkem, mě zvládla rozesmát.